Lidé se tomu místu vyhýbali. Aby také ne – vysoká věž se při pohledu zdálky tyčila k nebi jako prst strašlivého černokněžníka a její špičatá střecha připomínala nehet tak ostrý, že by se mu už dalo říkat dráp (protože uznejte sami, že takhle to nahání hrůzu daleko víc). Z těchto důvodů ji také nazývali čarodějná věž, aniž by si troufli ověřit, jestli tam nějaký čaroděj vůbec žije.

 Inu, žil tam, i když on sám se považoval spíš za astronoma. A zrovna pozoroval hvězdy.

 K tomu mu sloužil vlastnoručně sestrojený teleskop a pak také mechanismus pro roztažení střechy, který se mu podařilo zkonstruovat i pro její špičatý tvar. Taková kupole by byla jistě praktičtější a nejspíš by při jejím sestavování daleko méně nadával, ale to by tu měl za chvíli zástupy zájemců o komentovanou prohlídku noční oblohy. Kdepak, věci, na nichž poslední roky pracoval, vyžadovaly spoustu klidu a soustředění. A byly to velké věci.

 „Tak co říkáš, jakou mám vybrat?“ zeptal se a odvrátil se od okuláru. V jeho hlase bylo znát obrovské natěšení, ačkoliv se snažilo schovávat za vážný výraz ve tváři. Ten se pro takovéhle historické okamžiky hodil přeci jen o něco víc.

 Otázka patřila Floriánovi, kterého právě vyrušila z důkladného olizování packy. Chvilku na sebe zírali, načež se kocour bez dalšího vysvětlování pustil do pedikúry na další končetině. On toho ostatně nikdy moc nenamluvil, což jim oběma dost vyhovovalo.

 „Já myslím, že privilegium si zaslouží Polárka,“ pronesl čaroděj s rozhodností, kterou mu nikdo ve věži nemohl rozporovat. Pak se otočil zpátky k teleskopu a o poznání důvěrněji dodal: „I kdybys byla jen z desetiny tak krásná jako na obloze…“

 Potom se zhluboka nadechnul, vydechnul a vykasal si rukávy svého modrého pláště, jenž překvapivě nebyl posetý motivy hvězd či srpků měsíce, ale zato byl dosti důkladně počmáraný a pocákaný od inkoustu. Vykasané rukávy odhalily pár rukavic. Na lysé hlavě se mu dále místo špičatého klobouku vyjímaly brýle s tmavými skly, které si pečlivě stáhl před oči. Následně s chirurgickou přesností nahmatal drobná tlačítka po obvodu tubusu dalekohledu a začal je ve zdánlivě náhodném pořadí mačkat.

 Zhruba po půl minutě se mu na tváři objevil první úsměv, když z dalekohledu začalo vyzařovat nazlátlé, i když prozatím velmi slabé světlo. To postupně sílilo, doprovázeno čím dál rychlejším cvakáním mechanických součástek, kterých bylo v jeho přístroji mnohem víc než ve všech ostatních hvězdářských dalekohledech, jež se mu zatím dostaly do rukou. Tyhle součástky však rozhodně nedržely pohromadě pouze pomocí běžných přírodních sil. Aby to mohlo fungovat, musel přemluvit magii a donutit ji k tomu, aby spolupracovala s vědeckými výpočty. A to většinou dělala velmi nerada.

 Nazlátlé světlo mezitím přešlo do intenzivní bílé záře, která postupně zaplnila celou věž. Skoro se zdálo, že pokud by nemohla unikat širokým otvorem ve střeše, byla by schopná do ní za ohlušivého praskání a jiných bortivých zvuků nadělat takových otvorů tolik, kolik by jenom chtěla. A pak v jednom okamžiku světlo pohaslo.

 Floriána, který měl celou dobu slastně zavřené oči, to donutilo je otevřít a zkontrolovat, že se nestalo nic důležitého a že se může dál věnovat svým chlupům a svým drápkům.

 Užaslý čaroděj si opatrně posunul brýle zpět na čelo a ještě opatrněji otevřel dvířka namontovaná ve stojanu teleskopu. Do připravené rukavice mu dopadla horká kulička a její jasný svit ho přiměl přivřít oči. Na obloze už Polárka chyběla.

 

***

 

 Prvním z vesnice, komu se naskytla ta neobvyklá podívaná, byl noční hlídač. Usazen na prosté lavičce, vytvořené z podélně seříznutého kmene a umístěné příhodně na vyvýšeném plácku u kostela, měl výborný výhled, a tak se tohle místo stalo jeho hlavním stanovištěm.

 Právě tu trávil jednu z přestávek mezi pravidelnými pochůzkami a k horkému čaji přikusoval chleba s tvarohem. Jako každý inteligentní člověk, i on věděl, že čaj zahřeje daleko líp než jakýkoliv alkohol, a navíc většinou nezpůsobuje halucinace. To, co spatřil, ho však přinutilo důkladně si promnout oči a s nataženým krkem zírat do dálky.

 Za svůj život už samozřejmě viděl padat spoustu hvězd. Ale žádnou z nich ještě neviděl někam dopadnout, a už vůbec ne někomu přímo do baráku. Jistě, dalo by se spekulovat nad tím, do jaké míry lze čarodějnou věž označit za barák, ale rozum mu říkal, že ani tam by hvězdy běžně dopadat neměly.

 „Hrome…“ zaklel pro sebe, když se v horním patře věže prudce rozjasnilo. A ukousl z krajíce o něco větší sousto než obvykle.

 Když dožvýkal, odložil svačinu bokem a rukou nervózně přejel po kravském rohu, který měl zavěšený přes rameno. Přeci jen ho platili za to, aby podobné mimořádné události hlásil. Ale jedna věc byla probudit vesnici, když hoří stodola, a druhá věc byla ji probudit, když někomu s prominutím straší ve věži. Naštěstí po chvilce světlo znatelně zesláblo.

 V příštích pár minutách už se nestalo nic neobvyklého, a tak zabalil zbytek chleba do ubrousku a vložil ho do kapsy kabátu. Pak ze sebe setřepal nános drobků, zatroubil a ohlásil dovršenou hodinu, jak měl ostatně v dobrém zvyku za klidných nocí, při kterých se nedějí žádné potíže ani podivnosti. A vydal se na svou tradiční trasu.

 Tu noc uviděl padat ještě mnoho dalších hvězd a všechny neomylně mířily do jednoho bodu v dálce. Pokaždé tam rozzářily věž a po nějaké době zase pohasly.

 Stejná světelná show doprovázela jeho pochůzky i v dalších dnech a týdnech, ovšem to už jí přihlížely také stovky rozespalých očí schovaných za okny. Věděl, že kdyby se do nich podíval, chtěly by od něj nějaké vysvětlení, a to zaprvé dát neuměl a zadruhé nebylo ani jeho úkolem takové věci vysvětlovat. Tím spíš, když je do všeho namočené to prokleté čarodějné místo.

 A tak šel život ve vesnici dál ve svých vyšlapaných stopách a hvězdy zatím odpadávaly z noční oblohy jako nedozrálá jablka, která by ještě nějaký čas určitě měla zůstat na větvích.

 

***

 

 „Necháš ji, ty uličníku!“ okřikl klubko černých chlupů, které sebou smýkalo po podlaze ze strany na stranu a zuřivě kolem sebe máchalo drápky. Podle všeho se honilo za malou svítící kuličkou, ale zároveň se evidentně snažilo nechytit ji příliš brzy. „Kolikrát ti mám vysvětlovat, že se můžeš spálit!“

 Florián najednou strnul a drobný pohyb prováděla jenom jeho tlapka, jak se střídavě opírala o kuličku a střídavě se od ní nenápadně zvedala, když už bylo horko opravdu těžko k vydržení.

 Čaroděj si ke kocourovi přidřepl a uchopil do rukavice zbloudilou hvězdu. Na dřevěné podlaze po ní zbyla tenká opálená stopa vedoucí přesně od místa, kde našel převržený jeden ze svých speciálních držáků. Všechny se už nevešly do vitrín a skříní, takže jich dost stálo i na policích nebo na pracovním stole, což pro hbité stvoření představovalo spíš výzvu ke hře než překážku. Většina držáků podpírala podobnou zářící kuličku a cedulky umístěné pod nimi hlásaly příslušný název nebo alespoň číselné označení.

 „Ale máme to pěknou sbírku, co?“ dodal už mnohem příjemnějším tónem, když uložil exemplář zpátky na své místo.

 Florián přikývl a při tom si oblízl náprsenku.

 „V životě by mě nenapadlo, že to skutečně dokážu. Že budu moct vzít hvězdy do ruky a podívat se, jak se v nich míchá a převaluje světlo. Rozumíš…“ hledal slova ve zvláštní euforii, „nevěřil bych, že mi budou někdy patřit… To je přece… úžasný!“

 Další oblíznutí dalo mágovi za pravdu, i když stejné reakce by se byl patrně dočkal, i kdyby se zeptal na cokoliv jiného.

 „Dneska mám každopádně v plánu ještě něco lepšího,“ prohlásil hrdě a vzhlédl k černému plátnu oblohy, které se mu nabízelo skrz široký průzor ve střeše. Na obloze už moc hvězd nezbývalo, ale stále ji i krajinu pod ní svým stříbrným svitem ozařoval veliký měsíční kotouč.

 „Chytit měsíc v úplňku není jen tak, víš? Vypadá mnohem větší než hvězdy a síla krystalu by nemusela stačit.“ Pak si rutinním pohybem stáhl brýle před oči, popošel k teleskopu a nervózně se do něj zadíval. „Nerad bych ho přitáhl jenom na půl cesty…“

 Kocour jeho obavy nesdílel, ale zato ho začínal trochu štvát ulepený chomáč chlupů, který se mu vytvořil na hrudi.

 Ale kdyby uměl mluvit, řekl by svému pánovi nejspíš něco v tom smyslu, že se má hodit do klidu, vyměnit okulár a nějak už to dopadne.

 Okulár už čaroděj samozřejmě vyměnil, a tak skutečně zbývalo jen se hodit do klidu. Soudě podle třesu, jenž se mu usídlil v konečcích prstů, když pomocí tlačítek zadával jednotlivé souřadnice, parametry a magické proměnné, se mu to moc nedařilo. Ale nakonec to přeci jen nějak dopadlo, byť tak trochu podivně…

 Celé se to seběhlo příliš rychle. Popravdě řečeno, kdyby mu Měsíc nezmizel ze zorného pole dalekohledu, skoro by si nevšiml, že už je hotovo. Žádné nazlátlé světlo, žádná intenzivní záře. Jen krátké zablikání a pak sekvence tupých nárazů, které postupně cestovaly stojanem a chvíli v něm rezonovaly. Když pak otevřel dvířka, do ruky mu vypadl kulatý kámen.

 Chvíli na úlovek jenom nechápavě zíral. Pak s ním začal otáčet mezi prsty a prohlížet si ho ze všech stran – nejdřív pečlivěji a pak čím dál nervózněji a chaotičtěji, jako člověk, který hledá jehlu v kupce sena a zaboha ji nemůže najít. Část zdrsnělého povrchu skutečně připomínala něco, co viděl v dalekohledu, ale ten zbytek…

 „Vždyť vůbec nesvítí!“ rozzuřil se na Floriána, protože ten představoval jedinou živou bytost v blízkém okolí.

 „Nechceš mi doufám namluvit, že jsem chytil jenom obyčejnej šutr?!“

 Jelikož kocour rozuměl Měsíci, hvězdám, nebi a světu obecně ještě o dost méně než jeho pán (nebo tomu všemu rozuměl spíš jen dost jinak), podrbal se za uchem.

 Zhrzený čaroděj začínal propadat čím dál většímu zoufalství. Myšlenky se mu v hlavě točily jako ve vzdušném víru a bylo mu jasné, že i kdyby se mu podařilo ten vír nějak zastavit, zůstane po něm tak jako tak pěkný nepořádek.

 „Tohle má bejt skvost mojí sbírky?! Zlatej hřeb?!“ zaječel a vztekle mrštil kamenem o podlahu.

 Ačkoliv do svého hodu nevložil žádnou magii, musela si nějaká magie nejspíš Měsíc sama najít. Po odrazu od země se totiž začal zrychlovat a ve stejném duchu pokračoval i při všech dalších odrazech, což donutilo čaroděje, aby chytil kočku za hřbet a utíkal se schovat pod stůl. Kamenný projektil ho však dostihl dřív a nárazem do týlu ho poslal na zem jako bezvládný pytel brambor; nebo chcete-li jako pytel čehokoliv, co je podobně bezvládné jako brambory.

 Jediným svědkem následujícího dopuštění byl tedy Florián a nutno říct, že toho po většinu času zaměstnávaly reflexivní a čím dál těsnější úhybné manévry. Letící kámen tak vnímal spíš jako nebezpečnou šmouhu, která jakoby mimochodem vysklívala vitríny, bušila do skříní a převracela držáky s vystavenými hvězdami.

 Nakonec našel útočiště za masivní truhlou, odkud zvědavě pozoroval, jak nějaká neviditelná síla vtahuje proud svítících kuliček přímo do dalekohledu. Ten je pak ohromnou rychlostí vystřeloval na oblohu a natáčel se přitom tak, jako by přesně věděl, kam která z nich patří.

 Tu noc se na oblohu vrátily všechny ukradené hvězdy a společně s Měsícem připravily lidem podívanou, na kterou nikdo z nich už do smrti nezapomněl. Tu noc se i ti nejtvrdší spáči probudili a s otevřenou pusou sledovali, jakých kouzel je příroda schopná.

 Jen na omráčené čaroděje to jaksi nefungovalo.

 

***

 

 Další den se probudil až pozdě večer a s příšernou bolestí hlavy.

 Naštěstí nějakou dobu trvalo, než se pořádně vzpamatoval, a tak jednotlivé šoky z té spouště kolem, a především z toho, že všechny jeho hvězdy jsou najednou pryč, přicházely postupně a s milosrdnými pauzami. Když se mu pak paměť trochu rozjasnila a konečně se mu v mysli pospojovaly všechny důležité příčiny a následky, měl na sebe pořádný vztek.

 „Opovaž se mňouknout,“ ucedil suše ke kocourovi, který na něj upíral pohled plný očekávání.

 Podruhé spolu promluvili až za pár hodin. Na obloze se mezitím objevily jasně zářící hvězdy a ani Měsíc ze svého úplňku zatím mnoho neztratil. Čaroděj seděl u stolu nad rozebraným teleskopem a vypadal zamyšlenější než obvykle.

 „Neboj, zase ho dám dohromady,“ uklidňoval Floriána i sebe zároveň. „Jenom musím odebrat věcičky, který tam nepatřej…“ Do kleští přitom uchopil magický krystal a chvíli si ho prohlížel proti stříbrnému pozadí Měsíce.

 V ten samý moment se ozval známý třepotavý zvuk a přes měsíční kotouč přeletěl netopýří stín.

 Pomyslel si, jak je zvláštní, že někdy i naprosto obyčejná věc může přivést člověka na nápad, který mu předtím tak dlouho unikal. Snad se mu v hlavě rozsvítilo i díky té včerejší ráně.

 „Asi jsem to celou dobu bral za špatný konec… Myslíš, že by se dalo ke hvězdám… doletět?“ zeptal se raději nahlas, aby zároveň otestoval, jestli to už samo o sobě nezní jako úplná hloupost. „Že by se dalo doletět k Měsíci?“

 Florián si samozřejmě myslel, že ano, ale nenašel teď vhodný způsob, jak to svému pánovi sdělit.

 Čaroděj každopádně odložil krystal do připravené krabičky a natáhl se pro pár knih rozházených po stole. Rychle jimi prolistoval a postupně je všechny rozevřel na stránkách, které byly hustě popsané vzorečky a tu a tam doplněné nějakým nákresem. Necítil z nich žádnou magii a to ho uklidňovalo a naplňovalo nadějí.

 Pak sáhl pro čistý list a nedočkavě namočil brk do flakónku s inkoustem. Rukáv si při tom potřísnil dalším cákancem.

 Muselo to zkrátka jít i bez kouzel. Jen to spočítat.