„Děkujeme a přijďte zas!“

 Hlavně tedy přijďte zas, pomyslel si, když za zákazníkem zapadly dveře a dozníval pronikavý cinkot zvonku. Slova díků byla jaksi navíc. Ale věděl, že je lidé slyší rádi a že v kombinaci s perfektně vypilovaným úsměvem představují dobře vypočítanou investici.

 Odchodem muže v elegantním kabátu prodejna osaměla. Prodavači utkvěl v paměti jeho pečlivě upravený knír a také kapesní hodinky na řetízku, které co chvíli vyndával z kapsy u vesty. Kontroloval je tak často a v tak pravidelných intervalech, že by tím mohl odměřovat čas, i kdyby ony samy žádný neukazovaly. Myslíte si, že takovému člověku bude těch pár korun chybět? Nebo že si na ně pro ten svůj drahocenný čas vůbec vzpomene?

 Nějak si zkrátka musel obhájit, co provedl. Pokaždé. Ne před ní, ale před sebou. Pokud by sám sobě nenabídl alespoň trochu uvěřitelnou výmluvu, sotva by se dokázal další den vyhrabat z postele a znovu se postavit za pult. Její vyčítavé pohledy už skoro přestal vnímat.

 Po chvilce ticha se zvonek opět rozezněl.

 Do koloniálu, už tak přeplněného všemožnými aromaty, vstoupila sladká vůně vanilky. Doprovázela ženu, která pomalým, ale jistým krokem zamířila k pultu.

 Poněkud ho znervózňovalo, že její pohled ani jednou nesklouzl bokem, na regály a police s vystaveným zbožím. Dívala se mu přímo do očí, a teprve až když on v těch jejích dokázal rozeznat jemnou mozaiku duhovky, uvědomil si, že dočista zapomněl pozdravit.

 „Dobrý den, madam, čím posloužím?“

 Žena ho hodnou chvíli napínala a vypadalo to, že váhá a nad něčím přemýšlí.

 Už si zvykl na to, jak jsou zákazníci vybíraví. Jak dokážou nervózně těkat pohledem po prodejně a snaží se vzpomenout na to, co všechno chtěli koupit. Jak v duchu počítají, kolik z toho, co chtějí, zároveň potřebují. A jak vraští obočí ve snaze dopídit se k tomu, kolik jim zbyde, pokud seženou všechno, co potřebují, a za co ten zbytek nejlíp utratit. To všechno dokázal vyčíst z jejich výrazů a zařídit se tak, aby nakonec co nejvíc peněz skončilo v jeho pokladně. Pokud kupující na okamžik zaváhal, hbitě se otočil k dalšímu, který už se stejně tlačil dopředu. Takhle zvládal obsluhovat třeba šest zákazníků najednou, byť se mu z toho mnohdy pořádně točila hlava. Ale přece si nebude platit pomocníka…

 Když na to byli se ženou dva, všechno bylo jednodušší. Ta nová nepomáhá. Zato tržbu počítá ráda.

 „Prosím pistácie,“ přerušila tok jeho myšlenek dáma, na jejíž hlavě si až teď povšiml malého kloboučku nasazeného na stranu.

 Prodavač pokýval, natáhl se pro prázdný papírový sáček, rozevřel ho a položil na váhu. A při tom mu vrtalo hlavou, nad čím mohla ta žena tak dlouho přemýšlet. Nezdálo se mu, že by příliš váhala nad tím, co koupit; naopak měl pocit, že přesně věděla, pro co přišla. Ale vsadil by celou dnešní tržbu (nebo by za to raději dal ruku do ohně – to by ho nejspíš bolelo daleko míň), že ne pro pistácie.

 „Pardon, neznáme se odněkud?“ zeptal se nakonec, aby prolomil ledy.

 Žena se zachichotala, což svým vlastním způsobem zopakoval také její klobouček, který se vlivem smíchu decentně zatřásl.

 „No, já vás znám odsud.“

 „Odsud?“ podivil se prodavač.

 „Ano, za poslední měsíc jsem tu byla několikrát,“ znovu se usmála, tentokrát bez kloboučkotřesení. „Ale asi si na mě nepamatujete, míváte vždycky hrozně naspěch.“

 Ano, to mám, pomyslel si pro sebe, a hruď se mu současně dmula pýchou a současně ji cosi nepříjemně svíralo. Raději odvedl řeč jinam.

 „Kolik dáme těch oříšků? Říkejte si.“

 Téměř poslepu popadl malou hliníkovou lopatku a popaměti ji zabořil do papírového pytle. Pistácie poslušně zachrastily, a aniž by jim někdo musel vysvětlovat, jak se na takové lopatce má správně sedět, nechaly se vynést vzhůru. O chvilku později zase poznaly, jaké to je řítit se z pořádné výšky s prominutím přímo na skořápku.

 „Víte, já už vás sleduji delší dobu…“

 „Prosím?“

 Poslední věta neznámé dámy ho znejistila. Přesto automaticky pokračoval v odsypávání oříšků na váhu a podobně automatizovaný pohyb v ten samý moment prováděla také podrážka jeho pravé boty.

 „Že vás sleduji už delší dobu. A přišla jsem teď, protože je prodejna konečně prázdná. Alespoň na nezbytně nutnou dobu.“

 Nějak stále nechápal, co to má všechno znamenat. Každá další věta jen živila zmatek, který se mu usídlil v hlavě a bobtnal tam jako čočka ponořená do vody.

 Zeptal se proto napřímo: „Potřebujete ode mě něco?“

 „Ano, chci si s vámi promluvit,“ odpověděla klidně a téměř laskavě. Pak pokynula rukou. „To stačí.“

 Prodavač přestal sypat a ručička váhy se zastavila na dvou stech dvaceti gramech. Dalším naučeným pohybem uzavřel sáček s pistáciovým obsahem a podával ho ženě přes pult. „Nějaké další přání?“

 „Ne, díky,“ zakroutila hlavou a zdálo se, že klobouček má co dělat, aby neuletěl. Pak se znovu usmála a dodala: „Vím, že je to míň.“

 „Co prosím?“

 „Vím, že je to míň než dvě stě dvacet gramů.“

 Obchodníka polilo horko.

 „Přesněji řečeno, vím, že je to míň než dvě stě dvacet, a taky vím, že vy to víte taky,“ zopakovala žena trpělivě, a navíc s důležitým dodatkem.

 Cítil, jak se mu teplá krev valí do hlavy, a měl podezření, že mu co nevidět vytryskne z uší. Nepříjemné hučení mu nedovolovalo se soustředit, a už vůbec ne přemýšlet, což by v tuto chvíli potřeboval ze všeho nejvíc. V mozku mu vířily otázky jako v mixéru, a když chtěl některou z nich uchopit, proud krve ji odnesl o kus dál a na jejím místě se objevila jiná, a ještě palčivější. Co vlastně ví? Jak dlouho to ví? Ví, jak to dělám? Ví proč?

 Když se trochu vzpamatoval, nenapadlo ho nic chytřejšího než začít lží.

 „To tedy nevím!“ pronesl se špatně zahranou uražeností. „Jak bych něco takového mohl vědět? Sama jste viděla, co ukazovala váha!“

 „Ano, viděla.“

 „Tak o co jde?“ odsekl a ruce mu přitom vystřelily v nervózním gestu. Pak jeho pozornost v duchu sklouzla pod pult až k pedálu, který byl pomocí důmyslného lankového mechanismu spojen s váhou. „Můžu to zvážit znovu, pokud se potřebujete přesvědčit,“ doplnil a doufal, že se mu v případně nutnosti podaří přišlápnout pedál stejnou silou jako poprvé. Ačkoliv se postupem času stal v jeho ovládání skutečným mistrem, obával se, že teď by se mu mohla noha nezvykle rozklepat.

 „Ne, to nepotřebuju. Jak jsem řekla, sleduji vás už delší dobu.“

 „Vy jste z inspekce?“

 Klobouček sebou nesouhlasně zatřepal.

 „Tak… od policie?“

 „Ne.“

 „Ale půjdete tam, že?“ odhadoval a v jeho hlase nebyl znát ani tak strach, jako spíš zoufalství a odevzdanost. Koneckonců, tihle dva nerozluční parťáci ovládali jeho život už víc než rok. Po smrti jeho milované ženy ho zavřeli v pochmurném světě, který zvenčí utahovali neviditelnou smyčkou, až z něho vyždímali veškerou radost a zůstala jen sedlina koncentrovaného neštěstí. Když přišla ona, uvěřil, že se všechno zlepší. A nebylo dne, kdy by nelitoval, jak snadno jí dokázal podlehnout. Stal se z něho lakomec.

 „Myslím, že to nebude nutné,“ pronesla dáma s laskavým úsměvem ve tváři. „A v každém případě by to ničemu nepomohlo. Ona by vám to nejspíš pěkně spočítala. Nebo se mýlím?“

 Srdce se mu rozeběhlo závodním tempem a vír otázek se dal opět do pohybu. Uvědomoval si, že se rozhovor každou vteřinou stáčí do míst, která mu jsou čím dál nepříjemnější, ale zároveň mu jistá nevyhnutelnost jeho důsledků paradoxně dávala naději. Představoval si ho jako ten malý klobouček. Jestli se ještě trochu nakloní na stranu, musí spadnout. A pak se něco stane. Horší už to být nemůže.

 „Tak dobře,“ začal opatrně a už teď cítil, jak z něho pomalu padá tíha, která na něm dlouhou dobu seděla. „Jak to, že o ní víte?“

 „Je to zvláštní, viďte?“

 „Ano, pochybuju, že jste ji někdy potkala,“ rozmýšlel nahlas. „Celé dny je zamčená nahoře v bytě a do prodejny nikdy neschází…“

 Úsměv neznámé dámy se rozzářil. „Ona se celkově nenechává vidět, že?“

 Váhavé pokývání hlavou jí dalo za pravdu.

 Teď už nemělo cenu, aby ho dál nechávala v nejistotě. Pokud mohla něco pokazit, už by se to dávno stalo. Když se dostali až tak daleko a on mezitím nevybouchl vzteky ani ji nevyhodil na ulici, muselo to zkrátka vyjít.

 „Víte, kdysi se ke mně taky nastěhovala,“ začala a přitom věnovala prodavači pohled, v němž mohl nalézt tolik pochopení, kolik zrovna potřeboval. „Trvalo mi několik let, než jsem se jí zbavila – a lhala bych, kdybych tvrdila, že se mi to podařilo jenom vlastním přičiněním. Nemyslete si, že se před lidmi dovede nějak dokonale schovávat, nebo dokonce že vy sám byste ji dokázal před ostatními ukrýt. Oni ji nevidí, ale poznají to na vás. Ti, kterým na vás záleží, to na vás poznají.“

 „Jak to myslíte, že ji nevidí?“

 „Tak, jak to říkám. Celé je to vlastně strašně jednoduché,“ pravila povzbudivým tónem, jenž měl už za okamžik zvážnět. „Ale zároveň nesmírně obtížné. Já vím, co vám provádí. Dovedu si představit, k čemu vás nutí.“

 „Já… ale…“ soukal ze sebe s námahou slova, která mu jako první vytanula na mysli. „Je to prostě k nevydržení!“

 Oběma rukama si zajel do vlasů a prudce se předklonil, až jeho lokty bouchly o pult. Pak se sesunul na dřevěnou desku a dal se do pláče. Už dlouho věděl, že je v pasti, ale neuměl si tak úplně představit, jak moc bolestivé bude z ní uniknout. Nedokázal odhadnout, kolik času mu žena mezitím věnovala, ale v každém případě to bylo dost na to, aby mu stihly hlavou proletět všechny podstatné myšlenky a vzpomínky. Když potom ucítil její dlaň na rameni, dokázal se zvednout a podívat se jí do očí.

 „Ano, je to k nevydržení,“ přitakala dáma v kloboučku. „Ale myslím, že máte velkou šanci, že až dnes večer vyjdete nahoru, tak už ji tam neuvidíte. Už ji tam nenajdete bez přestání počítat peníze. Jen si to představte… Už se nebudete muset bát jejích výčitek a příkazů. Nestojí to za to?“

 „Ona… zmizí?“ zeptal se váhavě, snad aby nezaplašil naději, která mu teď vstupovala do života.

 A nezaplašil ji snad ani zvonek, jehož cinkání právě ohlásilo příchod dalšího zákazníka.

 „To brzy zjistíme,“ pravila žena a více dovysvětlil naznačený pohled přes rameno. Ten následoval také prodavač, a když se po chvíli jejich pohledy opět střetly, odpověděl jí rozvážným pokýváním.

 „Tohle bych vám tu každopádně ráda nechala,“ dodala, a ještě než zamířila ke dveřím, položila před něj na pult drobný předmět. V jeho útrobách se cosi přesypalo a směsice šustivého a chrastivého zvuku se dosti neúspěšně pokoušela znít jako cokoliv jiného než papírový sáček naplněný pistáciovými oříšky. „Nechte si je prosím někde na očích. Na shledanou.“

 Pozoroval dámu v kloboučku, jak se zdraví s nově příchozím, jak bere za kliku a jak ji s cinkavou ozvěnou pohlcuje ruch ulice, a v hlavě mu přitom rostlo slovo, které ještě donedávna používal spíš ze zdvořilosti. Jako vycpávku, která byla jaksi navíc.