Stařec se došoural ke dveřím a přitiskl oko ke kukátku. Tedy, byl by rád, kdyby se mu to povedlo hned napoprvé, nicméně momentálně se jeho víčka chvěla až příliš a jeho zornice těkaly jako splašené.

 Za normálních okolností by ho samozřejmě žádné zaklepání nevyvedlo z míry. Musíme ale přiznat, že okolnosti, které ho poslední dobou pronásledovaly, rozhodně nebyly normální, ba naopak – zjevovaly se zahalené do černého roucha a v tenkých prstních kůstkách svíraly nástroj na sečení trávy.

 Čtenář tedy jistě tuší, jak velká úleva starce laskavě objala, když za prahem spatřil muže v pošťácké čepici.

 V jejím hřejivě maminkovském objetí si už troufl otočit klíčem a odjistit zámek. A pak i ten druhý. A taky vyvléknout řetízek. A nakonec ještě odsunout almaru, ačkoliv se vší svou tíhou vzpírala a naříkala skřípavým hlasem nedobrovolného stěhování z teplého místečka přede dveřmi, na které si už pomalu začínala zvykat.

 „Moment, hned to bude,“ ujišťoval doručovatele, zatímco celý udýchaný přistavil skříň zpět k oknu. „Vydržte, prosím.“

 Když otevřel dveře, nepoznal v pošťákově tváři žádnou známku netrpělivosti nebo pohoršení. Naopak, přivítal ho milý úsměv, a navíc dopis, který se pošťácky vypilovaným pohybem v mžiku přemístil z brašny do listonošovy natažené ruky.

 „Mám tu pro vás psaní, pane.“

 „Jistě, díky…děkuji pěkně,“ odvětil malinko nervózně, ale zato s maximální možnou zdvořilostí, kterou byl schopen ze sebe v současné chvíli vyždímat. Nemusí přeci každý vědět, jaký se z něho stal bručoun. Pro sebe si to už přiznal a byl s tím smířen, ba dokonce spokojen. Jestli je zapšklost a nepřístupnost cenou za další den života, pak tuhle útratu mile rád zaplatí, a ještě přihodí pořádné dýško.

 Samotný dopis ho nemohl ničím překvapit; znal odesílatele a s největší pravděpodobností dokázal odhadnout i jeho obsah. Stačilo proletět pár řádků, aby mohl zvednout pohled a s výrazem „já to věděl“ zastrčit psaní do kapsičky od košile. Co jiného by mohlo zajímat manželku na pobytu v lázních než to, zda její choť neponocuje a čistí si zuby? Ve druhém odstavci pak samozřejmě nevynechala obvyklou část o ponožkách – vypraných, vyžehlených a v páru.

 Snad to způsobilo ticho, které se rozprostřelo po okolí a povlávalo ve větru jako průsvitný závoj. Snad vlídný úsměv pošťákův. Ať to bylo cokoliv, lechtalo ho to v hlavě tak vytrvale a tak dráždivě, že nedokázal myslet na nic jiného.

 „Víte, myslel jsem, že jste,“ cosi ho nutilo odkašlat, „někdo jiný.“

 „Opatrnosti přeci není nikdy nazbyt,“ odpověděl hlas téměř medový.

 „Jistě.“

 „A v téhle zmatené době zvlášť,“ přitakal listonoš. „Zrovna včera jsem se zastavil u paní Holoubkové. Prý se k ní pokoušel vetřít do domu jakýsi vzdálený prasynovec. To víte, že chtěl půjčit peníze.“

 „A jak to dopadlo?“

 „Nijak. Naštěstí tam byl zrovna i její zeť,“ usmál se trochu škodolibě, jako by se tím automaticky vše vysvětlovalo, čímž napovídal starci, že podrobnosti si už zvládne domyslet sám.

 Ten jeho náladu příliš nesdílel a trochu zasmušile se věnoval smítku na košili. „Ale stejně to člověka vystraší. Když si pomyslím, co by se bývalo mohlo stát…“

 „Lidé se bojí různých věcí,“ vypálil pošťák, který se zdál být připravený na jakékoliv téma, „ať už podvodníků, výšek, hloubek, uzavřených prostor nebo třeba vlastního selhání. To je prostě lidské – mít strach.“

 Stařec zpozoroval, že se nitky rozhovoru stáčí jinam, než by si přál. Jako by si toho neužil už dost… Ale možná, že teď nastala ta vhodná chvíle. Ten moment, kdy vypudí toho zatraceného démona z mysli. Potřeboval se zkrátka svěřit někomu nezávislému. Někomu, kdo v sobě nosí alespoň špetku empatie, citu, který představuje onen klíčový krůček od poslouchání k naslouchání.

 „Já mám například hrůzu z toho, že na zásilce neobjevím adresáta,“ přerušil jeho myšlenkový proud pošťák. „Vypadá to jako maličkost, ale vy si nedovedete představit, jaký dopad může mít taková nedoručená zpráva…“

 Zdálo se, že mu chlapík v modré čepici s odznáčkem nemohl nahrát líp. Dobrá. Nadechl se a vyřkl větu, která zhmotňovala a sjednocovala jeho noční můry.

 „Mě děsí smrt.“

 Nastala chvíle prázdného ticha. Musela nastat. Byla tam zkrátka proto, aby nastala. Aby se mu usídlila v hlavě, ohlodala mozkovou tkáň a zase se rozplynula.

 „A koho by neděsila? Každý chce přeci žít.“

 „Ale vy mi nerozumíte,“ zakroutil hlavou, „jste příliš…mladý. Já nemám strach z odejití ze světa. To ta kosa a kosti,“ upřesnil a při té představě ho začínal pomalu polévat pot.

 Na listonošově tváři se nejdřív objevil zachmuřeně vážný výraz, ale pak se decentně rozchechtal.

 „Babské povídačky! Folklór.“

 „Ba ne.“

 „Přece byste nevěřil něčemu, co přežívá pouze díky představivosti lidí, filmům a knížkám?“

 „Nemám prostě na výběr.“

 „Jak to…nemáte?“

 „Mě totiž…navštívila.“ Sdělil to jako holý fakt, protože k holému faktu měla tahle událost zdaleka nejblíž.

 „Jistěže. A mávala kolem sebe tou kosou?“ položil poněkud ironickou otázku spíš proto, aby celou věc odlehčil. Ale stařec ho stejně nebyl schopen poslouchat.

 V jeho mysli se totiž znovu pohodlně usadila noční můra. Rozsvítila projektor, zavěsila do prázdnoty plátno a horor mohl začít nanovo.

 Smrtka stála před prahem a mluvil za ni neživý chlad, vycházející z hlubokých záhybů její černé kápě. S násadou kosy téměř ležérně opřenou o úzká ramena se čepel netrpělivě vrtěla za holou lebkou a z její špičky i podél celého ostří vylétaly stříbrné odlesky měsíčního světla. A pak vrazil na scénu on. Nepříčetný po ní házel vše, co se mu dostalo pod ruku. Rajčata, židle, svícen. Pak zabouchl dveře a zatarasil je almarou po pratetě.

 Smrt ho nechtěla. Nebyl smířen, připraven odejít.

 „Přišla jenom na otočku. Prostě se zastavila a při té příležitosti mě vyděsila k…no, ano…k smrti.“

 I přes to, že si ho listonoš evidentně dobíral, to vypadalo, že s ním zároveň soucítí. Porovnal si čepici a snad na rozloučenou poznamenal moudro, které starého pána naštvalo. To proto, že udeřilo hřebíček na hlavičku. Že představovalo oblázek hozený na vodní hladinu, který za sebou zanechává stopy v podobě doširoka se rozpínajících kruhů.

 „Smrt je nejspíš opravdu tíživá událost se vskutku zamlženou perspektivou, ale člověk si holt někdy musí přiznat, že jeho životní pouť skončila. Přijmout tuhle nepříjemnou věc a smířit se s ní je snad jediným možným způsobem, jak se jí zbavit – té nepříjemnosti.“

 „Kdyby tím posledním, co uvidím, nebyly holé kosti, obalené v cárech černé látky, odcházelo by se snáz. Proč ta mrcha nevypadá třeba jako babička, která přijde prohodit pár slov a jen tak mimochodem mě pohladí po spánku? A já usnu.“

 Samotná Smrt, pozorující spokojeně situaci, uznala, že nadešel vhodný čas. Smekla pošťáckou čepici a popřála starci dobrou noc.