Když ráno zakokrhali kohouti a rozespalé slunce se vyhouplo na oblohu, nikdo ještě nic netušil. Celá vesnice se líně probouzela a poslušně absolvovala všechny rituály – rozcvičky, snídaně i ranní hygieny. Nikoho nenapadlo ani na chvíli zapochybovat, že by mohl být tak výjimečný den něčím narušen.

 No, pár sýčků by se přeci jenom našlo. Například skupinka místních opilců, válejících se toho času v příkopu, kteří si do jednoho stěžovali, že „něco cejtěj v kostech“. S veškerým pochopením k těmto pánům musím ale uvést, že jejich zvláštní pocit jen těžko souvisí s událostí, o níž vám hodlám vyprávět.

 A pro formu ještě ze seznamu osob, které by mohly něco tušit, škrtám předsedu družstevního kravína. Jeho prorocká slova o tom, že „cosi lítá ve vzduchu“ působí v kombinaci s pachem kravského lejna a tisíci dotěrných masařek až úsměvně.

 

***

 

 Ne tak daleko od vsi, na místě, kterému se už pěkných pár stovek let přezdívá „U utopenýho“, došlo mezitím k prvnímu setkání s blížící se hrozbou. A také k prvnímu zběsilému úprku.

 

***

 

 Tetka Provazníková se už nemohla dočkat. Ačkoliv se malá ručička teprve stydlivě blížila k pětce, ona už stála naboso a v noční košili před kalendářem, v dlaních šálek teplého bylinkového čaje. Kdybyste ji znali opravdu dobře, okamžitě by vám vytanulo na mysli, že takhle se chovala jenom dva dny v roce – na Vánoce a když se konaly Slavnosti Tuláka Vincka.

 Pozorný čtenář již určitě, mimo jiné například z počtu masařek v kravíně, vydedukoval, že Vánoce nepřipadají v úvahu. A kam se vůbec hrabou na ten tak tradiční kolotoč soutěží, doplněný desítkami stánků se vším možným a okořeněný prvotřídním dechovým souborem Majoránka.

 Člověk neznalý tamějších poměrů by mohl kroutit hlavou nad tím, že si vesničané odhlasovali a každoročně pořádají bujaré oslavy na počest největšího opilce v historii obce. Jeho úrovně ale skutečně dosahoval snad jen jistý Ťulda Píše z Kořalína; a sluší se poznamenat, že rozhodující klání ve vysokomýtském lokále u Bajzů vyznělo zcela jasně v neprospěch kořalínského vyzyvatele.

 Vincek se stal idolem, vzorem pijáctví; a i po své smrti (budiž mu škarpa pohodlným lůžkem) oslovuje širokou skupinu více či méně perspektivních následovníků.

 Oční souboj, který sváděla s kalendářem, by nejspíš ještě nějakou chvíli trval, pokud by ji z něj nevytrhlo tichoučké cupitání. To se ozývalo z chodby a neslo s sebou typický cejch nenápadnosti.

 „Proč ještě nespíš?“ zašeptala napůl překvapeně a napůl rozzlobeně. „Mazej do postele.“

 Z kostkovaného pyžama na ní zírala nevinná ospalá očka. Ta se postupně rozsvěcela s tím, jak klučina poznával, že se babička hněvá jenom naoko.

 „Tak jim to tam natři, babi,“ zapištěl, načež se otočil na patě a teatrálním čapím krokem napochodoval zpátky do svého pokoje, kde nejspíš podobně teatrálně zapadl do pohodlí peřiny.

 Sedminásobná vítězka a obhájkyně titulu, pomyslela si pro sebe, to by bylo, abych jim to chlapče neukázala.

 Tuhle myšlenku ale honem zaplašila. Měla před sebou a před svým struhadlem ještě pořádný kopec práce.

 

***

 

 Bestie pohodila hřívou a vycenila zuby. Pohled, který se sedlákovi naskýtal, překonával ve své děsivosti všechny noční můry, s nimiž měl tu nemilou příležitost se za celý život potkat. V tomhle případě byla ale hrůza znásobena tíživou pachutí přítomnosti a skutečnosti.

 Cítil její zkažený dech a cosi ho neustále nutilo odvracet zrak. Na cestu, na pole nebo k lesu, zkrátka na jakékoliv místo, které mu poskytovalo útočiště v pocitu všednosti a normálnosti.

 „Tu-tudy,“ vykoktal ze sebe nakonec a jeho ruka v posledních momentech vědomí vyletěla směrem do vsi. Pak omdlel.

 Pekelníkovo kopyto dopadlo se silným zaduněním těsně vedle jeho hlavy.

 

***

 

 Na návsi nebylo k hnutí. Slunce nemilosrdně pražilo a nutilo dav poctivě dodržovat pitný režim. Rozbouřený oceán lidských těl se postupně přesouval od stánku s medovinou k preclíkům, odtamtud k sýrům, pivu, vínu, džemům a kompotům, aby nakonec stejně zamrzl u pultu s meruňkovicí. Odtud měli všichni, jak nezapomněli dávat hlasitě a neartikulovaně najevo, ten nejlepší výhled na právě probíhající kulinářské soutěže.

 Přímo uprostřed těchto rozbouřených vod statečně stálo provizorní dřevěné pódium, na něž po strmých schůdkách s viditelnou námahou vystoupal moderátor – tlustší chlapík v mysliveckém kloboučku.

 Ten nosili ve sváteční den všichni muži i mladí hoši jako slušivou upomínku na to, že Tulák Vincek byl kromě vášnivého tuláka a pijana také nadšeným nimrodem.

 „Dámy a pánové,“ pronesl uvaděč, načež nervózně polkl do mikrofonu  a setřel si pot z čela, „máme tu další z vrcholů našich oslav. Tradiční soutěž o nejlepší bramborák!“

 Dočkal se na poměry klidné vísky celkem bouřlivého potlesku.

 „Prosím hudbu!“

 Na tomto místě se sluší poznamenat, že tamější obyvatelé byli na svou muziku náležitě pyšní a také náležitě zvyklí. Dalo by se bez sebemenší nadsázky říci, že člověk, který neovládal hru na alespoň jeden hudební nástroj, jako je trubka, lesní roh či příčná flétna, neměl s ostatními lehké soužití. Ba co víc, byl naprosto legálně diskriminován aparátem obecních vyhlášek, které jej zbavovaly volebního práva, a to po celou dobu navštěvování intenzivního dechovkového kurzu.

 Poté, co se probrodila mořem těl, vystřídala na pódiu zadýchaného moderátora krojovaná Majoránka a za příjemného houpavého zvuku klarinetu se kuchařky na svých stanovištích pustily do smažení.

 

***

 

 Přízrak zatím vyčkával.

 Jeho zkoumavý pohled klouzal po nenasytných porotcích, koštujících mastné křapáče, poté několikrát obletěl moderátora v kloboučku a nakonec se zaměřil na krojovanou skupinu a zmateně těkal z jednoho muzikanta na druhého. A chtělo se mu zvracet.

 Pak se rozhodl.

 Vycenil zuby a se šíleným jekotem vyrazil z úkrytu a namířil si to rovnou po schůdkách ke kapele, přičemž rozrážel stojaté vody ochromeného publika.

 Překvapený dav sledoval příšeru, kterak mohutnými chapadly vytrhává hráčům jejich nástroje z rukou a se škodolibým úsměvem je naráží na jejich hlavy, hází je na zem a drtí svými kopyty. A do toho ten strašný řev a dunění bubnů, vycházející snad ze samotného pekla. Všechno se to příšerně zvrhlo a lidé jen němě sledovali, jak se jim tradice rozpadá před očima.

 Útočník, v očích vesničanů nestvůra, pekelník a učiněná zkáza, byl ve skutečnosti člověk. Vlasatý mladík v černé kožené bundě, kotníkových teniskách s vysokou podrážkou a drzým výrazem ve tváři.

 „Tyhle pitomý slavnosti si o to prostě koledovaly!“ zaburácel a zesílil magneťák až za hranici únosnosti. „Ať žije bigbít!“

 

***

 

 Přízrak zatím vyčkával.

 Jeho zkoumavý pohled klouzal po nenasytných porotcích, koštujících mastné křapáče, poté několikrát obletěl moderátora v kloboučku a nakonec se zaměřil na krojovanou skupinu a zmateně těkal z jednoho muzikanta na druhého. A chtělo se mu zvracet.

 No, to možná trochu přeháním. Ale bavil se jednou takovou představou a věděl, že nemá odvahu ani žaludek na to, aby ji uskutečnil.