Bohové si dnes zřejmě naplno užívali domácnosti v italském stylu. Jehličnany na úbočích kopců se pod jejich řevem (a řevem jejich manželek) prohýbaly až k zemi, nejprve na východ a potom na západ podle toho, kdo z páru zrovna hovořil. Hukot větru nejednou přerušila ohlušující rána, následovaná tupým duněním valících se kamenů – to když padaly na zem talíře, skleničky či vázy (čím dražší, tím lepší) a tříštily se na střepy nejrůznějších tvarů a velikostí.

 A pak přišel pláč; po hádce vždycky přijde. A když ne, pak to není hádka opravdová, nýbrž jen tak naoko. Šaráda, při níž jde především o to, aby si nejvíc zábavy užili sousedé, připlácnutí ušima ke dnům hrnců, které jsou pro změnu připlácnuty ke společné stěně obou bytů.

 Pršelo hodně. Zdánlivě nekonečný proud slz podemílal kořeny odolných klečí a po srázech s sebou strhával balvany, a učinil tak jejich cestu dolů jen nepatrně tišší.

 V tomhle lijáku dorazil muž v balonovém plášti až ke starému panství. Muselo tu přece být. Zuřivá bouřka v horách bez tajemného sídla by byla jako jáma bez kyvadla. Měli jste zkrátka dojem, že k sobě jakýmsi způsobem neodmyslitelně patří a obě rekvizity samotné by nikdy tak děsivě nepůsobily.

 A ano, bylo tu i těžké mosazné klepadlo, pod jehož údery teď úpěly dubové dveře.

 Čekal.

 Zabušil znovu.

 Nic se nedělo. Lépe řečeno, dělo se přesně to, co může člověk o půlnoci od takovýchto sídel očekávat. Nechalo vám chvilku na rozmyšlenou, než kdosi zevnitř otevře. Podezřele dlouhou chvilku na to, abyste zvážili, jestli máte vzít nohy na ramena, nebo tu stát jako pecka a nechat v hlavě splašeně pobíhat stále absurdnější představy a teorie o tom, kdo nebo co tu může přebývat.

 Žádný z unavených, zbloudilých a promoklých návštěvníků si ale nikdy při této chvíli nekontroloval hodinky. Muž v balonovém plášti ano.

 Právě když vteřinová ručička dokončila svou trasu kolem ciferníku a bez remcání se vydala na další okruh, se dveře téměř neznatelně pootevřely; prozradilo je lehounké zaskřípání.

 Takovou špehýrkou by se sice žádný člověk neprotáhl, ale na druhou stranu různé „temné síly“ či „spáry zla“ by této nepraktické podoby nejspíš ani nevyužily. Daly by pravděpodobně přednost substanci, která by se hravě prosmýkla mezírkou nad prahem nebo by si s nějakými prkny v cestě vůbec nedělala těžkou hlavou.

 Pak se ale dveře prudce rozletěly dokořán a odhalily vysokou postavu ve fraku.

 Starý muž, zřejmě komorník, patřil k těm lidem, u nichž jste jen stěží mohli uhodnout jejich věk. Ačkoliv dokázal bez problémů udržovat rovnováhu i bez pomoci hole, berlí nebo speciálního chodítka, šestý a další smysly v pořadí vám napovídaly, že při tipu vždycky podstřelíte. Výrazný límec bílé košile jej nutil držet bradu až nepřirozeně vzpřímenou.

 Stál dva metry za prahem, dlaně v hedvábných rukavičkách pečlivě založeny za vestou a ve tváři nevinný výraz, který hlásal: „Ty dveře se samy neotevřely.“ Zvláštní jiskra v očích pak doplnila: „Ale mohl bys o tom chvilku přemýšlet.“ Nakonec ale z jeho úst unikla pouze běžná zdvořilostní fráze.

 „Pane,“ pozvedl obočí, „co pro vás mohu v této pozdní hodině vykonat?“

 Hovořil pomalu, s téměř recitačním výrazem, a každé další slovo naráželo do bubínku návštěvníkova ucha silněji a silněji s cílem zburcovat i ty myšlenky, které by jinak velmi tvrdě spaly.

 Muž v balonovém plášti na to až s neslušnou razancí smekl klobouk a dešťová voda, nashromážděná na krempě, se rozstříkla na dlažbu před komorníkovy lakýrky.

 „Vilém Stehlík. Právník,“ neplýtval slovy a naučeným pohybem předal sluhovi vizitku, kterou v okamžiku vylovil ze dna kapsy.

 Dveřník si jí ani nevšiml, nebo si dal hodně záležet na tom, aby to tak vypadalo. Jeho neměnný pohled zůstal přibitý na nezvaném hostu.

 „Víte,“ promoklý si odkašlal, „měl jsem tu mít dnes v horách schůzku s klientem, ale…“

 „Ale klikaté pěšinky vás zavedly jinam, než jste potřeboval, hledanou adresu jste nenašel a pak se setmělo. K tomu se spustila tahle průtrž, hromy a blesky a vy jste zjistil, že návrat do údolí by nebyl tou nejlepší volbou.“ Monolog, pronesený bez jediného zaváhání, působil dojmem, jako by celá jejich konverzace podléhala nějakému předem domluvenému scénáři. „Hledáte tu útočiště.“

 „Na jednu noc, nebude-li vám to ovšem vadit,“ pronesl se zdvořilým úsměvem. „Finančně rozhodně neproděláte,“ doplnil trochu netrpělivě, jako by na tom snad v téhle situaci záleželo. A pak se znovu usmál.

 „Můj pán společnost uvítá. Račte dál, pane.“

 Nečekal, že to všechno půjde tak hladce, ale zřejmě se ani jeden z nich nechtěl zdržovat zbytečnými řečmi, které by nakonec stejně vedly ke stejnému výsledku.

 „Děkuji,“ odpověděl suše a se samozřejmostí úředního razítka.

 Na pokynutí rukou vkročil dovnitř a dveře se prudce zabouchly. Sluha stál tři kroky před ním se známým výrazem ve tváři, který teď říkal: „Asi průvan.“

 

***

 

 „Už spí?“

 „Ne, čte si.“

 V tmavém prostoru klíčové dírky zamrkalo oko. Rudé bělmo, dá-li se mu tak ještě říkat, jen stěží patřilo člověku; snad někomu, kdo jím kdysi býval.

 „Řeknu ti ale, že už mě pěkně svrběj prsty.“

 „Šak se dočkáš, ty…“ odpovídal šeptavý, přiškrcený hlas. Zdálo se, jako by pro svého kumpána hledal přiléhavý výraz, ale pak konec věty spolknul. „Ty“ bylo dostačující. „A nech mě taky číhnout.“

 Z klíčové dírky zmizela červeň a na její místo se zakutálelo žluté oko, které nevypadalo ani tak moc zlověstně, jako spíš nezdravě.

 „Ale stejně je ňákej divnej. Pán na to káp hnedka,“ zaskřípal druhý hlas. „Prej to s nim nic neuďálo.“

 „Nic?“

 „Ne.“

 „Jako vubec nic?“

 „Ani prd.“

 „To si jako ani jednou nenaďál do gatí?“

 „Pch,“ ozvalo se ostré, ale přidušené vyprsknutí, „Dyť se choval, jako by ani neměl vo ničem šajna. Jako by byl hluchej, nebo slepej.“

 „Nebo blbej,“ uzavřela za něj žlutá bulva, zatímco neklidně skenovala po pokoji. Pak se její chaotický pohyb zastavil. „A to s ním jako nehnul ani voběšenec?“

 „Ne.“

 „Ani krysy?“

 „Ani voběšenec, ani krysy, ani zoufalý výkřiky a rachocení, ani vobrazy, prostě nic. Dokonce i večeři vochutnal.“

 „Vochutnal?“

 Otázka zůstala bez slyšitelné odpovědi, pokud nepočítáme nenápadný zvuk pokrčovaných ramen.

 „Hele, myslim, že to konečně zalomil.“

 „Tak vopatrně.“

 Dveře vydaly slabounké zavrzání a vpustily do pokoje dva stíny, které by se daly neurčitě přiřadit dvěma lidským postavám. Plazily se po podlaze k posteli, na níž ležel muž s ještě vlhkým balonovým pláštěm rozloženým podél těla.

 Pak jeden ze stínů vytasil dýku a s veškerou svou odporností se přikrádal ke spáči.

 Šlo tu o moment překvapení. Potřeboval vystihnout ten správný okamžik. Teď? To by šlo. Otevřel oči.

 

***

 

 Stáli v pozoru před mužem v balonovém plášti. Nechal si je nastoupit všechny, celý ansámbl podivných figurek.

 „Vezmeme to svižně, co říkáte?“

 Zatímco si je měřil přísným pohledem, odpovídalo mu provinilé ticho, kterého bylo najednou všude plno. Z kapsy vytáhl poznámkový bloček, nalistoval a odkašlal si.

 „Nuže. Čekání přede dveřmi – příliš krátké, ale chválím dálkové ovládání. Reproduktory – lépe zamaskovat. Obrazy – představoval bych si silnější existencionální podtext. Krysy – málo vyhladovělé; neříkejte, že jim nedáváte ze stolu. A když už jsme u toho; obalované prsty – příliš slané. A nakonec vrahouni…“ ti si teď navzájem přehazovali vyčítavé pohledy, „příliš hluční.“

 Chtěl se pokochat jejich zmatenými výrazy, ale všechny přítomné obličeje směřovaly k podlaze; s výjimkou komorníka, jemuž v tom bránil vysoký límec.

 „A taky byste měli vyměnit oběšeného,“ vzpomněl si nahonem. „Potřebujete čerstvějšího. A nebyl by na škodu někdo poněkud mladší.“

 První postava v řadě, oděná do rudého pláště, pootevřela ústa a odhalila výrazné špičáky.

 „Chcete se k tomu nějak vyjádřit, pane domácí?“ zareagoval bystře muž v balonovém plášti.

 Špičáky se opět ponořily do zajetí sytě červených rtů.

 „Myslíte, že máte této branži pořád co nabídnout? Zamyslete se, prosím.“

 Poslední věta patřila všem nastoupeným.

 „A přitom vám tak přálo počasí.“ Zakroutil hlavou. „Na hvězdu to prozatím nevidím. Snad někdy příště. Sbohem.“