Polorozpadlá bouda se otřásala v základech, skřípala, vrzala a sténala, jako by ji pod střechou škrtily dvě obrovské ruce. Před jejich stiskem kapitulovala jedna část stavení za druhou a tašky, kterých už tak zbývalo na trámech povážlivě málo, se postupně poroučely k zemi. Všemi možnými otvory se valil ven hustý dým, a jakmile se osvobodil z dřevěných trosek,  začal se vznášet nad špičky temného smrkového lesa.

 Pokud by se náš příběh udál jinde a jindy, vzbudil by stoupající sloupec kouře dozajista pozornost širokého okolí. Lidé by na sebe volali, strkali do sebe a ti nejodvážnější a nejzvědavější z nich by se vydali pátrat po příčině.

 Jenže stejně jako se v rozích místnosti drží nejvíce pavučin, existují i na světě místa, kam nedosáhne žádné koště; nebo tam zoufale chybí někdo, kdo by se donutil k práci a sítě těch nebohých členovců vymetl. Lidé tenhle podivný příbytek jednoduše odsunuli do rohu místnosti a nechali pokrýt pavučinou nevšímavosti. A až do dnešního večera by o nic převratného nepřišli.

 Kdo mohl tušit, že se tomu starému kejklíři konečně podaří něco mimořádného? Něco, co dalece přesahuje úroveň pouťových triků s králíky a klobouky.

 Ignác Pálenka se vypotácel ven a padl na kolena. Štiplavá chuť dýmu ho dráždila v ústech a nutila kašlat tak silně, že vydával zvuky srovnatelné s těmi, které doprovázely zkázu jeho obydlí. Ale navzdory tomu všemu prosvětlil jeho umazanou tvář úsměv, který se postupně rozšiřoval a přecházel v projevy nevázané radosti.

 Nikdo jiný nebyl u zrodu tak výjimečné věci, jen stvořitel a stvoření.

 

***

 

 Následujícího rána vyskočil kouzelník z postele, nebo lépe řečeno z toho, co z ní zbylo, natěšený jako prvňáček. Umně vklouzl do papučí, úhledně srovnaných na obvyklém místě, jako by se snad zdráhaly podat svědectví o tom, co se tu včera večer stalo, a namířil si to rovnou do prostoru, kde býval kumbál.

 I přes celou tu spoušť kolem se potřeboval přesvědčit, že se mu to všechno jenom nezdálo; příliš bujná fantazie dokáže být v tomto ohledu pěkná mrcha. Když pak nádherný sen vystřídá tvrdá realita, člověk by ji nejraději propleskl. A Ignác svou fantazii fackoval velice často.

 Cestou překračoval spadané trámy a co chvíli oprašoval bílou noční košili. Když dorazil až ke dveřím, které celou kalamitu přečkaly jako zázrakem v téměř neporušeném stavu, pomyslel si, že je to snad proto, aby ho ještě chviličku napínaly.

 Téměř posvátně je otevřel, jako by odhaloval nějaký muzejní exponát.

 Hliněné monstrum přivítalo Ignáce naprosto chladně. Mohutná socha stála majestátně na stejném místě jako včera a zírala kamsi do dálky. Měl pocit, jako by její nepřítomný pohled prostupoval vším, co mu stálo v cestě, a upínal se k něčemu velmi vzdálenému. Tak vzdálenému, že se to vymyká lidskému chápání.

 „Nazdar, goleme. Vyspinkal ses dorůžova?“ neskrýval jízlivou poznámkou nadšení. Vždyť měl před sebou půltunovou horu, připravenou splnit jakýkoliv rozkaz. Pomyslel na všechny věci, které by se daly s jeho pomocí vykonat, a pofoukal své fantazii bolístku na tváři.

 Obr mlčel a zdálo se, že ho mágův příchod nijak nevyvedl z míry. Nepřekvapilo ho zřejmě ani to, že si odkudsi přistavil štafle a vyšplhal do úrovně jeho hlavy. Stejně tak se nedivil malému svitku papíru, jenž našel úkryt v kouzelníkově skusu, zatímco jeho ruce byly zaměstnány lezením po žebříku.

 Kousek papíru, nyní už pomalu vlhnoucí slinami, představoval překvapivě jednoduchý prostředek pro oživení golema. O libovolnosti na něm napsaného hesla se Ignác přesvědčil právě včera, když do hliněných úst střídavě vkládal útržky toaletního papíru s nápisy „bramboračka“ a „smažák“. Na obě jídla dostal stejnou odpověď – oblaky kouře z nozder a žhavé jiskry v očních důlcích.

 Fascinoval ho ten rozdíl mezi živým a neživým; mezi hromadou hlíny, uplácanou do tvaru člověka, ať je mu sebepodobnější, a hliněným člověkem. Hleděl do hlubokých temných očí a nechápal, kde se v nich později vezme ten plamen. Magie je sice nesmírně hravá, překvapivá a nevyzpytatelná disciplína a umí proměnit ve skutečnost myšlenky zdánlivě neuskutečnitelné, ale jednu věc nedokáže – odpovědět na otázky. To spíš bude s rameny pokrčenými postávat opodál a její nevinný výraz bude nabádat: „Člověče, odpověz si sám.“

 Vložil svitek do golemových úst a seskočil ze štaflí. Pak je odtáhl do bezpečné vzdálenosti a doufal, že si magie už nějak poradí.

 Kouř a jiskry. Fungovalo to.

 

***

 

 „Opatrně, hlavně nemačkej.“

 Obr natáhl mohutnou hliněnou paži a uchopil dalšího ušáka.

 Pozoroval golema bedlivě a s laskavým úsměvem trpělivého kantora. Když si něco umane tak tvrdohlavý a zapálený člověk, jakým Ignác Pálenka bezesporu byl, nedokáže ve své snaze polevit. Tenhle starý blázen by se vydržel přehrabovat v kupce sena tak dlouho, dokud by nenašel plnou hrst jehel. Možná, že teď by se to konečně mohlo…

 „Nemačkej!“ vyhrkl těsně předtím, než na podlahu dopadlo další bezvládné tělíčko. To, co teď leželo na zemi, připomínalo roztomilého chlupáče asi tak, jako bramborová kaše připomíná brambory.

 Ignác s hlubokým povzdechem odklidil zdechlinu a zalovil ve špičatém klobouku pro další exemplář. Už několik týdnů se zoufale snažil probudit v golemových prstech jemnou motoriku, ale jako by mu stále nedocházelo, jak velkou sílu se tu snaží zkrotit. Když si ale vzpomněl na to, jak dopadl první podobný pokus, a především první pokusný králík, musel uznat, že společně dělají obrovské pokroky.

 Nezbývalo nic jiného než pokračovat. Vyměnili si pohledy – plný jisker za plný naděje – a zkusili to znovu. A znovu. A znovu.

 Pak se to stalo a v kouzelníkově tváři se objevil němý úžas.

 To, co uviděl, ho fascinovalo snad ještě víc než kontrast mezi nehybnou hroudou hlíny a živým tvorem. Tlusté prsty přejížděly po hladké srsti a ušák slastně přivíral oči. Tentokrát v tom ale nebyla ani kapka magie. Ani ta nejmenší špetka magie, protože znal odpověď. Protože věděl proč.

 „Polož ho na zem,“ poručil po chvíli hlasem tak klidným, jak jen byl v nastalé situaci schopen.

 Golem se předklonil a šetrně postavil králíka na podlahu.

 Dokázali neskutečné. Tohle bylo něco jiného než jen stvořit sílu. Oni ji spoutali a učinili ovladatelnou. A s ní může…cokoliv.

 Než se trochu vzpamatoval, dala se do díla fantazie. Házela před Ignáce spoustu návrhů a on jí na oplátku líbil ruce a skládal ódy na její vynalézavost. Měl teď služebníka, který co nevidět bude umět používat nástroje a ovládat stroje. Služebníka, který bez váhání provede jakýkoliv rozkaz. Byl tu pro to, aby vykonal to, na co si jeho pán netroufal.

 Představivost ještě chvilku listovala nejrůznějšími návrhy a pak nadhodila plán vskutku ďábelský. Kouzelníkovi to šrotovalo v hlavě.

 „Myslíš?“

 „A proč ne?“ odvětila fantazie. „Sám toho nejsi schopný. Pamatuješ na minulý týden?“

 Ignác se trochu zastyděl. „Já vím, nebyla to čistá práce…“

 Otáčel ten nápad ze všech možných stran, a čím víc si ho prohlížel, tím víc mu přicházel na chuť. Pak si ho od fantazie vypůjčil a prohlásil za svůj.

 „Tak se do toho dej, goleme,“ poručil, „dneska bych si dal kulajdu.“