U dveří zamčených kdosi,
v batohu na ramenou
myšlenku zabalenou,
chvěje se zimou a prosí.
Za branou zbabělí pštrosi,
klasicky pro neděli
lahváče otevřeli.
Ťuká a stojí tam bosý.

Po kapsách touhu svou nosí,
uhlíky vybarvenou,
to když si nevzpomenou,
kam až jim narostly nosy.
Do písku najednou mnozí,
jen aby neslyšeli,
strkají úsměv vřelý.
Ťuká a stojí tam bosý.

Pod vousy zamumlá cosi,
posílá chladnou stěnou
myšlenku polapenou
do hlav těch, co stonky kosí.
Po kapsách pár kapek rosy,
to kdyby zapomněli
zamknout se na pondělí.
Ťuká a stojí tam bosý.

Ťuká a ví, že jsou bozi,
co by i pro neděli
dveře své otevřeli.
Ťuká a sní, že jsou bosí.