Cítil, jak mu sluneční paprsky rozpalují čelo a šimrají ho na špičce nosu. Možná by už měl konečně otevřít oči…

 Ale copak to šlo? Přece se teď nepřipraví o tak nádhernou podívanou, jakou mu přichystalo slunce, jež právě kreslilo svá umělecká díla oranžovým akvarelem na černá plátna víček. S každým jejich zachvěním se pomerančová malba rozlévala do větších a větších skvrn, které postupně měnily tvar a navzájem se spojovaly do roztodivných obrazců.

 Kdepak, teď by byla škoda otevírat oči. Neměl sice tušení, kde to je, natož jak se sem vůbec dostal, ale možná právě tahle nevědomost ho do značné míry uklidňovala. Alespoň prozatím.

 Věděl ale jistě, že leží.

 Z podkladu pod ním sálalo příjemné teplo, které prostupovalo celým jeho tělem a na hrudníku se setkávalo s hřejivým dotykem paprsků a osvěžujícím pohlazením větru. Zatímco slunce plnilo svůj úkol svědomitě a pálilo bez přestávky, vánek byl svobodnější. Vypadalo to, že si fouká, jak se mu zrovna zlíbí, a rozhodně si do toho nenechá od nikoho mluvit. Už od dětství mu tahle tvrdohlavá nevypočitatelnost připadala kouzelná a dalo by se říct, že vždycky chtěl být jako on – svobodný jako vítr.

 Teprve po chvíli si uvědomil, že ho hrbolatá zem tlačí na zádech, a v duchu spílal své hlavě za to, že ho trápí tak nepříjemnými pocity. Jako by se nemohl dál bezmyšlenkovitě opalovat na žhavé výhni a nechat se ovívat větrem po vzoru egyptských faraonů, ovívaných pro změnu vějíři z lotosových listů.

 Zkusil zahýbat rameny a zbavit se ostré bolesti mezi lopatkami, ale nepříliš úspěšně. Kdykoliv jimi zavrtěl a snažil se najít pohodlnější polohu, ozval se tlak škodolibě z jiného místa. Jeho dlaně mezitím přejížděly po vyhřátém reliéfu a cítil, jak se mu jakýsi kamenitý materiál drolí pod rukama a proplétá mezi prsty.

 Nepohodlí i náhlý příliv zvědavosti ho konečně přiměly přestat snít.

 Zvedl obě dlaně ze země a nechal svůj mozek, aby je automaticky nasměroval před obličej.

 Pak otevřel oči.

 Prvotní zděšení ho donutilo trhnout hlavou na stranu a odvrátit zrak jinam.

 Jeho srdce se rozeběhlo závodním tempem a on se snažil jeho tlukot zmírnit hlubokým oddychováním. Opět přitiskl víčka k sobě, až se mu tváře zkřivily jako svraštělá jablka, ale nedařilo se mu vyhnat ten strašný obraz z mysli. Otázky, které ještě před chvílí dokázal snadno zahodit do větru, aby mohl sledovat, jak se bezstarostně vznášejí, na něj najednou dopadaly s mnohem větší naléhavostí. Kde to vlastně je? A co se mu proboha stalo? To všechno dostávalo s pohledem na zkrvavené ruce úplně jiný význam.

 „Sakra!“ zasyčel s útrpnou grimasou v obličeji, aniž by si uvědomoval, že ve skutečnosti žádnou bolest necítí.

 Když se konečně trochu uklidnil a odhodlal se znovu otevřít oči, spatřil svět rozdělený na dvě barevné poloviny. S hlavou položenou na stranu přejížděl pohledem po načervenalém kamenném masivu, přecházejícím v modř nebe přes ostrou hranici nakloněného horizontu, a přitom ho přepadla spásná myšlenka.

 Jeho tušení se potvrdilo poté, co otočil hlavou nazpět a dlaně si prohlédl znovu, a tentokrát pozorněji. Byly sice celé zamazané do ruda, ale neporaněné. Pro jistotu ještě párkrát zatleskal a sledoval, jak se několik šarlatových obláčků vydalo na dobrodružnou cestu po větru.

 „Kde to proboha…“ zamumlal pro sebe téměř neslyšně a vnímal, jak se mu tahle nedokončená otázka zabydluje v mysli. Věděl, že už nemá cenu snažit se ji vyhánět.

 Ze všech stran ho obklopovaly nekonečné pláně červeného pískovce a on tu ležel sám jako poslední kapka vody v poušti. Muž bez paměti.

 

***

 

 „A můžete mi laskavě prozradit proč?“ odvětil nechápavě a dal si moc záležet na tom, aby do slova „laskavě“ vložil právě tolik laskavosti a úcty, jakou si ten bídák zasloužil. Slunce mu pálilo do týlu, jako by k němu měl přitlačenou rozžhavenou varnou desku, a sucho drásalo jeho krk ostrou, řezavou bolestí. To tady měl ztrácet čas hloupým tlacháním?

 „Potřebuju se jenom napít,“ pokračoval prosebně a snažil se nemyslet na to, že nejspíš každým okamžikem omdlí. „Jenom se na chvilku schovat do stínu. Copak to nedokážete pochopit?“

 Tvář hustě porostlá bílými vousy se ani nepohnula.

 „Vždyť už jsem vám říkal nejmíň stokrát, že se v tom strašným horku vleču nevím jak dlouho! A bez vody! Všude kolem jenom tyhle pitomý červený skály!“ lamentoval dál a rozhazoval rukama tak teatrálně, jak mu jen jeho zesláblé tělo dovolovalo. „Několikrát jsem skoro zdechnul, a když dorazím až sem, tak mě prostě nepustíte dál?!“

 Zarostlému muži lehce cuklo v koutku pravého oka. „No…a máte povolení?“

 „Na co ksakru potřebujete povolení?!“ vypálil znechuceně.

 „Já na nic,“ opáčil stařík se samozřejmou pohotovostí. „To vy ho potřebujete – na přejití mostu,“ doplnil a jako razítko na svou poznámku přidal mírný, zdvořilý úsměv, v němž byste nerozeznali sebemenší náznak ironie. Jeho dlouhý světlý hábit působil v kontrastu s cihlově zamazaným oděvem vyčerpaného zbloudilce téměř zářivě bíle a vytvářel kolem svého nositele auru majestátnosti. „Chcete přeci přejít na druhou stranu, ne?“

 Samozřejmě, že chtěl přejít na druhou stranu. Po ničem teď netoužil víc.

 Jeho oči se přes starcova ramena upíraly k místu, které představovalo poslední naději na odpočinek. Jako zhypnotizovaný zíral na skupinku stromů v dálce a představoval si, jak se pokládá do stínu pod jejich košatými korunami rozechvělými větrem. Kdesi odtamtud také přicházelo tlumené hučení, nápadně podobné tomu, jaké vydává rozbouřená řeka. Hned by se z ní napil, a zažehnal tak řezavé sucho v hrdle. Hned by se vysvlékl ze špinavých šatů a vrhl by se po hlavě do proudu, aby ze sebe konečně smyl ta krvavá stigmata nánosů rudého prachu. Hned by se uvelebil ve stínu listnáčů, kdyby…

 Kdyby před ním právě nezívala propast, přes jejíž obrovský rozšklebený chřtán vedl provazový most svázaný ze ztrouchnivělých prken. A především kdyby se mu do cesty nepostavila osoba, která se teď nejspíš cítila velmi důležitě.

 „A mám snad na vybranou?“ prohodil pocestný bezradně a ukazováčkem vytrčeným před okem cestoval po okraji rokle. Ta se nalevo i napravo táhla do veliké dálky a postupně se měnila v úzkou linku klikatící se k obzoru. „Dá se tahle propast vůbec obejít?“

 „Snad. Nevím,“ odpověděl bělovousý a pokrčil rameny. „Ale kdo by si zbytečně zacházel takovou oklikou? Od toho tu přeci máme tenhle most.“

 Staříkův nevinný úsměv ho doháněl k tichému šílenství, doprovázenému potlačovaným a sotva znatelným skřípáním zubů. Připadal si jako ve zlém snu, který se opakuje pořád dokola jako poškozená gramofonová deska.

 „Tenhle napůl rozpadlej most, přes kterej mě ani nechcete pustit.“ Snažil se ovládnout emoce, ale poslední slova už nedokázala zakrýt jeho naštvání.

 „Pane,“ začal muž v plášti opatrně, „tohle opravdu není o tom, že bych vás nechtěl pustit. Já vás prostě pustit nemůžu.“

 „A to je rozdíl?“

 „Obrovský,“ odvětil stařík s naprostou suverenitou. „Dobrý strážný musí umět takové věci rozlišovat.“

 Dobrý strážný možná, pomyslel si pro sebe zoufalý poutník, ale já tu vidím akorát tak jednoho dědka, co dělá problémy. Moc dobře si pan důležitý spočítal, že moje poslední naděje leží támhle na druhé straně, a klidně by mě tu nechal padnout žízní a vysušit na slunci jako křížalu. Prý povolení? Jaký proboha povolení? „Kde ho mám jako vzít?!“ vyhrkl nahlas.

 „Zkuste se podívat do kapsy,“ navrhl pohotově zarostlý strážce, který jeho nesouvisející výlev evidentně pochopil, jako by mu snad dokázal číst myšlenky.

 „Do kapsy?“ opáčil nevěřícně, a kdyby ho tak šíleně nebolela hlava od žhavých paprsků, byl by si určitě ještě poklepal na čelo. „A kde by se tam asi tak vzalo? Vždyť už jsem vám říkal, že žádný povolení nemám!“

 „Jen se tam podívejte. Jinde být nemůže.“

 Zase měl pocit, že si z něj strážný dělá dobrý den, ale jeho život teď visel na vlásku, který se s každou minutou ztenčoval. Nemohl si už dovolit zahodit žádnou šanci, byť by byla sebepošetilejší. Nechal tedy suchem rozpraskané prsty, aby si po zaprášených kalhotách našly cestu do kapes na obou bocích.

 „Tak co? Je tam?“ vyzvídal se zájmem strážný, zatímco se jejich pohledy střetly. Tmavé oči schované pod hustým bílým obočím jako by v sobě měly napsáno cosi, co mu dodávalo naději.

 V jedné kapse skutečně něco nahmatal.

 Když si vzápětí uvědomil, co drží, nedokázal se ovládnout a nejprve decentně a pak téměř hystericky se rozchechtal: „No to mě podrž! Tak kolik?“

 „Prosím?“

 „No, kolik chcete? Myslím, že jsme se tu zdrželi už dost dlouho,“ pronesl rozjařeně a podbízivě zašustil bankovkami, které vytáhl z právě nalezené peněženky. Natáhl ruku s penězi až ke starcově obličeji, div že ho jimi nepolechtal na nose.

 „Lituji,“ zakroutil bělovousý hlavou, „povolení si nemůžete koupit.“

 „Ale…já si nechci koupit povolení,“ naléhal vyčerpaný muž snad z posledních zásob mentálních i fyzických sil. To úmorné horko, sucho a příšerná žízeň byly k nevydržení. A k tomu ten zatracený rudý prach, který už se ani nesnažil ze sebe nějak oklepat. Bolela ho snad každá část těla, jíž pohnul, a nejvíc záda, ale veškeré fyzické utrpení teď hravě předčila muka způsobená strážcovou mimořádnou natvrdlostí. „Prostě vám zaplatím, a vy mě pustíte dál. Bez povolení.“

 Tmavé oči se na něj zahleděly s pochopením, ale zároveň se v nich zračilo neochvějné přesvědčení.

 „To je vyloučeno,“ uzavřel strážný a tím zřejmě dolil do pomyslného poháru trpělivosti poslední kapku, neboť muž špinavý od hlavy až k patě se proti němu vyřítil v záchvatu čirého zoufalství.

 Stařík zareagoval pohotovým ukročením a vlastním tělem zatarasil vstup na most. Vzápětí se už ale rozlícený chlap sápal po jeho plášti, a jak se snažil najít pevný úchop, zanechával na něm rudé šmouhy, podobné razantním tahům abstraktního malíře. Postupně dotlačil starého strážce až na most, jak prozrazovalo úpění prken, která se navíc pod tíhou obou mužů divoce rozhoupala. Staccato praskajícího ztrouchnivělého dřeva se prolínalo s vrzáním napínaných lan, jež nabývalo na intenzitě s tím, jak šarvátka přecházela v čím dál zuřivější boj o život.

 A pak se náhle stěny propasti rozezněly dalším a tentokrát mnohem hlasitějším zvukem, jako když práskne bičem.

 S hrůzou si uvědomil, že ztratil podporu pod nohama, což o několik vteřin později potvrdila také ozvěna vyvolaná ťuknutím shnilé fošny o dno rokle. Nějakou dobu mu trvalo, než se dokázal vzpamatovat z prožitého šoku a uvědomit si, že propadl dírou po uvolněném prkně a že ho před zřícením do hlubin zachránila pohotová ruka strážného. Snažil se jí teď ze všech sil držet, zatímco jeho nohy bezmocně povlávaly nad propastí.

 Jejich pohledy se střetly a tmavé oči schované pod hustým bílým obočím jako by v sobě měly napsáno cosi, co mu dodávalo naději.

 Strážný se na něho usmál.

 A pak ho pustil.

 

***

 

 Možná by už měl konečně otevřít oči. Netušil, kde to je, natož jak se sem vůbec dostal, a právě tahle nevědomost ho teď poněkud znervózňovala.

 Věděl ale jistě, že leží.

 Podklad pod ním nebyl ani zdaleka tak rozehřátý a tvrdý jako kámen, na němž se probudil minule, ale přesto se necítil příliš pohodlně. Zkusil zahýbat rameny a změnit polohu, ale kdykoliv jimi zavrtěl, ozvala se na protest bolavá záda a vytrucovala si alespoň na pár desítek vteřin klid. Jeho dlaně mezitím přejížděly podél těla po jakémsi měkkém povrchu a připadalo mu, že v nich ztratil veškerý cit.

 Nechal svůj mozek, aby obě ruce automaticky nasměroval před obličej. A pak otevřel oči.

 To, co uviděl, ho příliš nepřekvapilo. Popravdě řečeno čekal, že své dlaně objeví buď zamazané od rudého prachu, nebo skutečně sedřené do krve, a tak přijal pohled na zafačované končetiny více než statečně. Z obvazu na rukou na něho stydlivě vykukovaly konečky prstů, jako by se bály ukázat opravdový rozsah poranění, a on jim za tuhle obezřetnost v duchu děkoval. Nač si teď přidělávat další starosti? Vždyť i tak měl v hlavě slušný nepořádek, připomínající tisíce rozházených dílků skládačky, které bylo potřeba nejprve pečlivě roztřídit.

 První dílky do sebe ale začaly samy zapadat hned vzápětí, když se dveře pokoje rozletěly a rázným krokem do nich vplul muž v zářivě bílém plášti.

 „Dobré ráno, pane Štěpánku. Jak se vám vede?“ pozdravil s úsměvem pacienta na lůžku.

 Ten se i přes vlídná lékařova slova rozechvěl po celém těle a mrazivá vlna jako by proměnila jeho rty v kámen. V hlavě se mu ale okamžitě začaly rozplétat myšlenky, které byly tak dlouho zašmodrchané do nepřehledných uzlů. Konečně je mohl uchopit a v duchu po nich vyšplhat až k jejich konečkům, kde objevil ztracené vzpomínky. Vzpomínky na motorku. Vzpomínky na mokrou silnici a na ten osudný smyk. Vždycky chtěl být svobodný jako vítr, a teď za to málem zaplatil životem.

 Zvláštní. Po krvavě zbarvených pískovcových pláních nikde ani památky, ale on tu je. V bílém plášti poznával muže, jehož posláním bylo ho za žádnou cenu nepustit na druhou stranu – pod koruny košatých stromů, do jejichž stínů by vyčerpaný klesl k poslednímu odpočinku.

 Poznával svého strážného.