Jak začít?

 S planetami je to tak, že…

 Zrození planety…

 Chcete-li pochopit – ano, chcete-li skutečně pochopit, jak vznikají planety, můžete se během dlouhých zimních večerů zabývat pojmy jako protoplanetární disk, akrece či gravitační fokusace. Při studiu si určitě užijete spoustu zábavy, a ještě si odnesete ten úžasně opojný pocit nabytí nových vědomostí. Pravda, lehce zkalený ospalky a vyčítavými pohledy manželek či manželů, popřípadě psích miláčků, které na vás vrhnou dřív, než stihnete říct „planetesimála“.

 Bylo by také pošetilé bránit vám v představách masivních explozí, spektakulárních kolizí a plejády dalších nesmírně dramatických událostí s podobně extravagantními přívlastky. Zrození planety musí být přeci něco senzačního. Chtělo by se napsat „pořádná pecka“.

 Ale jde to i jinak.

 Postačí, když přijmete tvrzení, že za vším stála touha zaplnit prázdné místo na vesmírném plátně. Jeden krátký pohyb, připomínající svou rychlostí vosí bodnutí, i když poněkud něžnější, a byla tam. Na místě, kam byste ji s největší pravděpodobností namalovali i vy.

 Vznikla tak náhle, že by ji to určitě překvapilo; tedy kdybychom se rozhodli nepravidelnému kusu kamene přisoudit tento druh emoce.

 Ačkoliv, proč ne.

 Pak můžeme směle tvrdit, že ji to doslova šokovalo. Nebyla, a najednou je – prudká a náramně podezřelá změna stavu.

 Upřímně řečeno, nemyslím si, že by si přímo pamatovala na svoje nebytí, ale jelikož jsme hroudu kamení obdařili citem překvapení, co nám brání nadělit jí do vínku špetku zvídavosti? Ta by v ní teď nejspíš začala klíčit a provokovat ji nejrůznějšími otázkami. Výsledkem toho všeho by ale byla jen podivná směsice myšlenek, kterou lidé obvykle schovávají za výraz „zvláštní tušení“.

 Pozorovatel zvenčí by se ale nejprve zaměřil na její vzhled. Podle povahy a svého vychování by buď vyprskl smíchy, nebo by dokonce přidal urážky, doplněné pohrdavým odplivnutím. Anebo by taktně mlčel a tiše by se za ni červenal.

 Byla zkrátka zmetek, podobný kusu hlíny, na němž se nešikovný hrnčíř snaží napravit prvotní nedokonalost. Výsledkem veškeré snahy je paskvil, do kterého nakonec stejně vrazí pěstí, aby mohl začít nanovo. Kdybyste takový zmetek přeložili napůl, naklepali paličkou na maso, nechali chvilku přežvykovat ve velbloudí tlamě a usušili, pak byste se skutečnému tvaru slušně přiblížili.

 Předpokládám ale, že ji to vůbec netrápilo. Proč taky – široko daleko nebyl nikdo, kdo by jí její neforemnost vmetl do tváře. Nepřipadala si ale ani krásná. Ze stejného důvodu – široko daleko nikdo, kdo by jí lichotil.

 Hypotetický pozorovatel by se jistě zajímal také o to, jestli na takové planetě existuje nějaká forma života. Touhle otázkou jsou lidé úplně posedlí.

 Řekněme si ale narovinu, že odpověď závisí už na samotném vnímání a významovém vymezení slova „život“. Člověk omezený mantinely nekompromisního vědního aparátu by ho tam nenašel, i kdyby byl vybaven všemožnou diagnostickou a laboratorní technikou. A nehledal by jehlu v kupce sena. Přehraboval by se v kupce jehel a ani by si toho nevšiml.

 Před někým, kdo je schopen připustit, že planety mohou být zvídavé, by se ovšem život neschoval, i kdyby vymýšlel ty nejdůmyslnější skrýše. Zkuste si zakrýt oči rukama a prostě dělat, že tam nejste?

 Jistě, stačí jen připustit, že planetky můžou být zvídavé…

 Pak tedy zvídavost téhle právě narozené planetky musela růst s každým pohlazením od kosmického prachu. Určitě cítila, jak na ni ze všech stran dopadá jedna otázka za druhou, a nejspíš právě poznávala, že takové bytí je vlastně věc náramně zajímavá a dobrodružná. Tok otázek z okolní prázdnoty neustával a ty, co ulpěly na jejím povrchu, jí způsobovaly dráždivé, ale příjemné a lehounké mrazení. Dychtivě se v nich přehrabovala a umínila si, že každou z nich jednou rozlouskne.

 Některé otázky byly ale neodbytnější. Snažila se je prozatím zaplašit a rozehnat, ale netrvalo dlouho a vrátily se s ještě větší urputností a zavrtávaly se jí čím dál hlouběji pod povrch.

 Přece nemůže být v téhle pustině docela sama? Přece není jediná, kdo vnímá a přemýšlí?

 Jistěže ne. Musí tu být ještě někdo takový, o tom byla přesvědčena. Spoustu takových.

 Dřív nebo později se musí někdo ukázat.

 

 

 A měla pravdu; byli tu další. Vesmír asi chtěl, aby se potkali.

 Totiž – zrovna prolétali pásem menších asteroidů. To mohlo být velmi dobrodružné, pokud by se to někdo rozhodl zfilmovat v žánru akčního sci-fi.

 Kamera. Klapka. Akce!

 Představte si kosmickou loď, na poslední chvilku uhýbající před zdánlivě nekonečnou palbou kamenných projektilů, měnících se v mžiku v divoké šmouhy.

 – „Jak ses vyspal? Sedí se ti pohodlně?“

 Pozorujte zděšené výrazy členů posádky, které dávají tušit, že se právě přehrabují ve vlastních hlavách a nahonem vybírají tu nejvhodnější poslední větu, která by mohla být důstojnou, nebo alespoň publikovatelnou tečkou za jejich životem.

 – „Nedal by sis piškot? Klidně si řekni.“

 A v kontrastu s tím mazácký úsměv pilotujícího kapitána, který celou situaci zvládne s jednou rukou založenou za opaskem.

 Ve skutečnosti tu bylo několik ale.

 Ačkoliv může být počet takových asteroidů v rámci jednoho pásu skutečně úctyhodný, jejich vzdálenosti jsou, no řekněme, ještě úctyhodnější a vesmírná loď by se mezi ně vměstnala opravdu mnohokrát. Díky tomu teď mohl kapitán věnovat pilotování jen nepatrnou pozornost, a namísto toho hledět do korálkových očí svého věrného přítele. Ten mu pohled opětoval.

 „Nebo trošku vody?“ doplnil po chvíli upřeného pozorování a podrbal společníka za uchem.

 Ten se mírně zaklonil, pozvedl hlavu a slastně přivřel obě oči, i když jedno o něco méně, a tím jako by svého pána nenápadně kontroloval, jestli mazlení neodbývá. S pozvednutím hlavy navíc odhalil jakousi cedulku, která byla připevněna k jeho obojku. Ne, počkat, připomíná spíš nějaký displej.

 „PIŠKOT, DÍKY,“ objevilo se najednou na displeji a znaky svítily jasným modrým světlem.

 Kapitán se upřímně usmál a sáhl pro plechovku, která si doteď spokojeně hověla ve speciálně upraveném držáku na palubní desce. Opatrně ji otevřel, až to mlasklo a plech lehounce zařinčel. Nabídnutý suchar Oříšek okamžitě slupnul, snad proto, aby se mohl hned nato pustit do láskyplného oblizování pánovy dlaně.

 Ale zpět k našemu sci-fi trháku. Další věcí, nad kterou by producent akčního snímku nejspíše ohrnul nos, bylo samotné plavidlo. Představu nablýskané krasavice, hustě poseté řadami neonových světel a se čtyřmi tryskovými motory, raději rovnou zahoďte. Na první pohled loď působila dojmem, že drží pohromadě nějakým kouzlem nebo na dobré slovo, což se rozhodně nevylučuje.

 Trup lodi připomínal obří roli toaletního papíru na konci svého pomíjivého života. Do tohoto torza dále konstruktér vyřezal otvor, o němž bychom mohli s jedním okem přimhouřeným a druhým vypíchnutým prohlásit, že je kruhový, zakryl jej skleněnou kopulí a spáru vyplnil nevzhlednou vrstvou jakési pěny. Celkový dojem pak dokonala sada tenčích trubek čouhajících na zadní straně, které byly fixovány velkým množstvím černé lepicí pásky. Do volného prostoru z nich proudilo cosi, o čem potřebujeme vědět jen tolik, že to dokázalo uvést celé zařízení do pohybu.

 A pak už stavitel potřeboval jen spoustu páček, klapek, čidel, senzorů, regulátorů, akumulátorů a několik metrů kabelů pro propojení všemožných zařízení, systémů, jednotek, okruhů a modulů. K tomu další metry lepicí pásky, nekonečnou porci vynalézavosti a nůši plnou štěstí, že by ji nikdo neunesl.

 Navzdory tomu všemu teď ale Střela, jak kapitán své plavidlo pojmenoval, prolétala pásem asteroidů naprosto bez problémů. Dalo by se říci, že fungovala jako dobře namazaný stroj nebo, chcete-li, jako švýcarské hodinky. O těch nicméně náš cestovatel už nějakou dobu neslyšel.

 Stejně tak si už dlouho nepochutnal na segedínském guláši a neucítil vůni brazilské kávy či olomouckých syrečků, neboť se právě nacházel v uctivé vzdálenosti několika stovek astronomických jednotek od těchto pochutin. V případě poslední jmenované to můžeme považovat za příjemnou výhodu.

 „Zapíšeme včerejšek, co říkáš?“ poznamenal jakoby mimochodem a pohladil psího kamaráda po hlavě. „Můžeš diktovat.“

 Během svého vesmírného putování narazili na řadu podivuhodných míst a na ještě delší řadu ještě podivuhodnějších stvoření, která na nich přebývala. Po několika takových návštěvách přišel kapitán s myšlenkou zvěčnit veškeré poznatky ve svém notesu a za celou tu dobu mu pod rukama vyrostla solidní sbírka zápisků a nákresů.

 „Máš lepšího pamatováka,“ doplnil po chvíli, jako by tím snad mělo být vše vysvětleno. Nato otevřel notes a přikoval svůj pohled k displeji zavěšenému na obojku.

 „DEN 417., NOVÝ OBJEV.“

 Zářivě modré znaky se kapitánovou rukou teleportovaly do poznámkového bloku a změnily podobu. Teď byly vyvedeny pečlivým, krasopisným psacím písmem.

 „OBJEKT K-XL-0012,“ pokračoval Oříšek prostřednictvím vynálezu, který se mu houpal na krku. „NA ZÁKLADĚ ZBĚŽNÉHO PRŮZKUMU SE DOMNÍVÁME, ŽE PLANETA JE OBYDLENA MINIMÁLNĚ JEDNÍM DRUHEM VYSOCE NEBEZPEČNÉHO TVORA (VIZ REJSTŘÍK ST. 13).“

 Kromě rejstříku objevených tvorů, na nějž Oříšek ve své zprávě odkazoval, obsahovaly poznámky také seznam použitých značek. V něm byste se dozvěděli, že „K“ v uvedeném označení odpovídá kamennému typu planety a písmena „XL“ zase slouží ke standardizovanému třídění objektů podle velikosti tak, jak jej určuje tabulka sepsaná v sekci příloh. Chtěl být zkrátka co nejpečlivější. S pečlivostí nejdál dojdeš. Nebo je to jinak?

 Přelistoval rukopisem na příslušnou stránku a pomalu po ní sjížděl prstem. Postupně míjel jednoočko, hlavouna, faldíka nebo šutromilku, která byla dokonce ochotná pózovat dostatečně dlouho na to, aby detailní popis doplnil také propracovaným portrétem. Vše úhledně sepsáno. Ale pak dospěl k poslednímu záznamu.

 Pod naškrábaným nadpisem „DRÁSAL“ stála roztřeseným písmem útržkovitá hesla typu „rychlej jako pra…nebezpečn…krvelač…“ a poslední slova „sem už nikdy“ byla navíc opatřena rámečkem a úctyhodným počtem vykřičníků.

 „No, včera to bylo poněkud divočejší,“ dal kapitán svému společníkovi za pravdu. „Měli bychom sem ale něco doplnit. Vezmeme to postupně.“

 Faktem je, že při úprku do lodě přemýšlel spíš nad tím, jak Střelu co nejrychleji nastartovat a jestli je skleněný kokpit dostatečně odolný vůči nárazům, které by jej mohly co nevidět potkat, než nad tím, jestli má objevený exemplář hladkou či hrubou srst, nebo dokonce šupiny. Popravdě, kdyby se pokusil bestii nakreslit, na papíře by nejspíš zůstala jenom neurčitá zelená šmouha.

 „Výskyt. To máme…“ na okamžik rychle přelistoval zpátky, „K-XL-0012. Dobře. Výška?“

 „TAK METR.“

 „Metr? Blázníš? Nejmíň dva.“

 „NAPIŠ, CO CHCEŠ.“

 „Napíšu 1,5–2 metry. Váha?“

 „ŘEKL BYCH ASI TAK JAKO DVA BERNARDÝNI.“

 „A to je prosím tě kolik?“

 „NA TOM NEZÁLEŽÍ, STEJNĚ TAM HODÍŠ MINIMÁLNĚ PŮL TUNY,“ proběhlo postupně displejem, přičemž zpráva tak docela nekorespondovala s Oříškovým nevinným výrazem.

 „Dobrá, tak tedy 300–400 kg,“ přišel i tentokrát s kompromisem.

 „Počet končetin? Řekl bych nejmíň osm, ale tys to pozoroval v klidu z bezpečí kabiny, zatímco mě těch osm nohou nahánělo a…“

 „4,“ skočila mu do řeči modrá číslovka.

 „Čtyři?“

 „JO, JAKO MÁM TŘEBA JÁ. 2 PŘEDNÍ A 2 ZADNÍ.“

 „Fajn.“

 „KONČETINY OPATŘENY OSTRÝMI DRÁPY. TĚLO POKRYTO DLOUHOU HLADKOU SRSTÍ ZELENÉHO ZBARVENÍ, S VÝJIMKOU ČERVENÉ NÁPRSENKY. TLAMA VYBAVENA DVĚMA ŘADAMI ŠPIČATÝCH ZUBŮ.

 „Tak to poslední jsem zběžně zaznamenal.“

 „ALE PŘEŽILI JSME, NE?“

 S tím se rozhodně nedá polemizovat, pomyslel si kapitán pro sebe a do kolonky „potrava“ mezitím vyplnil „masožravec“.

 „Ale příště jdeš ven se mnou. Chci vidět, jak dokážeš utíkat, když ti za zadkem běsní takováhle příšera,“ uzavřel po chvíli už uvolněně a se šibalským úsměvem cvrnknul Oříška do čumáku.

 Ten se ani nehnul. Jenom bleskově zamrkal pravým okem.

 Oba parťáci by si nejspíš ještě nějakou dobu vydrželi vzájemně vyměňovat pohledy. Tenhle způsob komunikace nejenže nepotřeboval žádnou chytrou krabičku, ale často toho řekl mnohem víc než řádka písmen. A hlavně se mu dalo víc věřit. Pak se ale stala ta zvláštní věc. Vskutku podivná.

 „Koukni, něco máme! Na dvou hodinách.“

 V kapitánově hlase byste poznali notnou dávku nadšení, i když se to z titulu své funkce snažil co nejpečlivěji zakrývat. Chtěl působit pokud možno co nejvíce jako zodpovědný pilot vesmírné lodi a co nejméně jako bláhový dobrodruh, hazardující se svým životem v chatrné konstrukci podomácku vyrobeného plavidla.

 Ale jeho vzlet byl velkolepý.

 Vzpomíná, jak náves doslova praskala ve švech. Rodiče, příbuzní, sousedé i další neznámí čumilové – ti všichni se přišli podívat, aby se stali svědky historické události. A aby mohli být zapsáni do obecní kroniky alespoň tím nejdrobnějším písmem.

 Mezi místními se samozřejmě našlo mnoho takových, kteří tvrdili, že Střela za žádných okolností nevzlétne, a když se přeci jenom rozletí, tak na milion kousíčků a do všech směrů; a z tohoto důvodu stáli v uctivé vzdálenosti od odvážlivcova stroje. Mnohým po velice hlasitém, neelegantním, ale úspěšném startu spadla brada a nehlesli ani „ň“ do doby, než jim raketa zmizela z dohledu.

 Hrdý kapitán Střely mezitím prožíval intenzivní pocity euforie, strachu a zadostiučinění. Tak intenzivní, že kdykoliv se později snažil přehrát si v hlavě momenty fenomenálního vzletu, podivná směs emocí se vrátila téměř ve stejné síle, a na pomoc si navíc přivedla mrazení v zádech, okořeněné špetkou nostalgie.

 Od té doby si ale už bezpočet zrníček písku našlo cestu po skluzavce přesýpacích hodin, aby se v okamžiku staly minulostí.

 „TAK NA CO ČEKÁME?“ rozehnal jeho vzpomínky Oříšek a řada azurových písmen jen stěží dokázala zamaskovat i jeho nadšení.

 Za všechno mohla malá tečka. Malá zelená tečka, která se s neokázalým, až stydlivým pípnutím objevila na displeji zasazeném do palubní desky. Podivná věc. Když se nad tím zamyslel, tak podle toho, z jakého místa signál přicházel, by jej měl radar zaznamenat už před nějakou dobou. Jako by ten neznámý objekt vznikl právě před chvílí…

 Ale krátkodobé selhání lokátoru by mohlo tuhle malichernou nesrovnalost vysvětlit. Jistě. S největší pravděpodobností. Nejspíš.

 „Však už měním kurz, ty nedočkavče,“ odpověděl pobaveně. „Pár hodin stejně ještě poletíme.“

 Psí kamarád nehnul brvou.

 Vše, co měl na srdci, za něj ale říkaly jeho nevinné oči, do kterých teď kapitán fascinovaně hleděl jako do dvou černých děr.

 „Zase vydíráš?“

 „V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ,“ objevilo by se určitě na displeji a téhle informaci by se dalo věřit asi tak jako slibům v předvolební kampani. O to jasněji teď ale tahle zpráva zářila v Oříškově výrazu. Mohl si v něm číst jako v jídelním lístku oblíbeného podniku, který už stejně zná nazpaměť.

 „Ani to nezkoušej.“

 Socha. Jenom pravé ucho se opovážilo pohnout.

 Po chvilce sebou cuklo levé.

 „Hmm…kolik máme energie?“

 Pak se přidal i ocas. Zpočátku opatrně, ale zanedlouho už kreslil v prostoru čím dál divočejší křivky. Ty dávaly roztěkanou a netrpělivou odpověď: „Hodně. Dost. Dost na to, co chceme podniknout.“

 „92 % CELKOVÉ ZÁSOBY,“ upřesnil Oříšek pro jistotu po letmém pohledu na jednu z kontrolek.

 Oba byli natěšení a netrpěliví. Měli ji na dohled. Měli ji na dosah. A teď by se k ní měli blížit dlouhé hodiny? Kdepak, v tuto chvíli příliš připomínali děti, které se už první prosincový den dobývají do čokoládového adventního kalendáře okénkem s číslem čtyřiadvacet.

 „Tak fajn, ty loudile,“ pousmál se. „Poskočíme.“

 Poskočíme – docela jednoduché slovíčko a tolik let práce. Nespočet dnů a bezesných nocí věnoval tomu, aby tohle slovíčko vměstnal do jednoho malého tlačítka. Musel ho zmáčknout, smotat, slisovat, zkrátka jakkoliv zmenšit, ale přitom se z něj nesmělo vytratit jediné písmenko. Pak by totiž nemuselo zůstat jediné písmenko ani z lodi, natož z její posádky.

 Když se před nějakým časem odhodlal k prvnímu ostrému pokusu, byla v něm malá dušička. Ale vyšlo to.

 Pokaždé se snažil soustředit na ten moment. Zachytit ten nekonečně krátký okamžik, ve kterém se stane vše potřebné pro to, aby se najednou objevili na místě vzdáleném několik tisíc kilometrů. Marně.

 „Tak hlavně nemrkej, ať to nepropásneš jako minule,“ doplnil žertovně a jal se ve zdánlivě chaotickém pořadí zapínat nejrůznější přístroje. Ty ho na oplátku zdravily divokým blikáním barevných kontrolek, přičemž některé z nich zhasínaly poté, co tam či onam zadal požadovaný parametr.

 Všechno připraveno.

 Zamířil ukazovákem k jednomu z mnoha drobných tlačítek. Rozhodně nevypadalo na to, že v dohledné době byť jen nepatrně pohne s čímkoliv, natož pak s několikatunovou Střelou.

 Stiskl a…

 Nic.

 Neozvala se žádná rána. Stejně tak se neobjevil žádný oslnivý záblesk, který by zničehonic rozřízl všudypřítomnou temnotu.

 Až na jednu maličkost se vlastně vůbec nic nestalo. Jenom se jim přímo před očima zjevil obrovský kus kamene.

 

 

 Jak to asi vnímala ona?

 Nejspíš si to představovala trochu jinak. Celou věčnost, která sice zatím netrvala kdovíjak dlouho, věnovala svou pozornost sebemenším náznakům něčeho podezřelého. Tak se to dělá, ne? Rozhlížet se kolem a všímat si toho, co nesedí. Třeba jen malého bodu v dálce, který tam před chvílí možná nebyl, nebo možná byl, ale o kousek jinde. Sbírat tyhle podezřelé střípky, ukládat si je do paměti a pokusit se z nich složit mozaiku, která alespoň trochu dává smysl.

 Tenhle kousek jí ale nikam nepasoval. Ba co víc, potměšile ji nabádal k tomu, aby všechno zase pěkně rozložila na jednotlivé dílky a začala skládat znovu a nejlépe úplně z jiného konce.

 Představovala si, že se jeden z těch drobných bodů v dálce začne postupně přibližovat a zvětšovat a ona se mezitím bude domnívat. To by ji bavilo. Domnívat se, hádat, mýlit se a nakonec zjistit, jaká je skutečnost. Nečekala, že se něco najednou objeví takhle blízko, a snad ji to na chvíli i trochu zklamalo. Ale opravdu jenom na chvíli.

 Tak pojď blíž.

 Pojď ještě blíž, já jsem připravená, pomyslela si, a hned ji za tuhle myšlenku v duchu proplesknul všudypřítomný hlouček pochybností.

 Budu to cítit?

 Jen aby to nebolelo…a to ne, spíš to jenom tak zašimrá.

 Doufejme.

 Tajemný stroj, složený z věcí, které v životě neviděla, ji poslechl na slovo a začal se rychle přibližovat. Možná až moc rychle; až se jí do mysli vkrádal neodbytný pocit, který přes zamčené dveře hulákal něco v tom smyslu, že tohle by nemuselo dobře skončit. Za žádnou cenu ho nechtěla vpustit dovnitř, ale nedal se jen tak odehnat. Teď už bušil na dveře jako zběsilý.

 Zpomal, blázne. Nebo…

 Neodbytný pocit mezitím prorazil bariéru, uklonil se a stroze odrecitoval: „Nebo se o mě rozsekáš na maděru.“

 Takový konec příběhu si rozhodně nepřála, a jelikož se náraz zdál být čím dál nevyhnutelnějším, nezbývalo jí nic jiného než poslat do vesmíru poslední tichou a nesobeckou prosbu.

 V ten moment z neznámého objektu vytrysklo směrem k ní několik proudů, které se natahovaly k jejímu povrchu. Když na něj dosáhly, přisály se k němu jako přísavky a vytvořily měkký polštář, do něhož se záhadný stroj pozvolna propadal. Nakonec dosedl naprosto hladce.

 No páni, tak to zabralo, pomyslela si. Ale úplně přesvědčená o tom nebyla. Vlastně ji tahle představa, že může vesmír uplatit jedinou zoufalou prosbou, spíš děsila. Proto prozatím uzavřela se svojí představivostí dohodu založenou na tom, že pouhá souhra událostí je sice o něco méně fascinujícím, ale také méně provokujícím vysvětlením.

 Ať se stalo cokoliv z jakéhokoliv důvodu, každopádně dosedl a teď tu je. A ona ho vnímá, i když jen jako sotva patrný závan čehosi, ne dost silný na to, aby ho dokázala nějak uchopit. Jakýsi zvláštní smysl, kterým možná vládnou pouze zvídavé planetky, jí ale našeptával, že ta nehybná schránka určitě něco skrývá. Ze všeho nejvíc teď toužila po tom, aby se její stěny rozplynuly, i kdyby to mělo trvat třeba do konce věků.

 Skutečně následovalo období, v němž se nestalo naprosto nic. Tyhle hluché chvíle, tyhle zastávky v toku času přímo zbožňovala, protože se v nich naučila hledat zárodky toho, co se teprve stane. Promyšlené to měla výborně – vždycky se nakonec něco stane a ona se na to mezitím může těšit. To, co se stalo teď, ale dalece předčilo její očekávání.

 Stroj se najednou otevřel a z jeho útrob vystoupili na kamenný povrch dva tvorové.

 Kdyby byla v téhle situaci schopná udržet pozornost, zkoumala by návštěvníky tak pečlivě jako ještě nikoho a nic předtím a neunikl by jí jediný detail. Kdyby to jen trochu šlo, ptala by se, co je to za podivný oblek, který mají na sobě, a jak to, že jeden se pohybuje po dvou končetinách a ten druhý po čtyřech.

 Ale nešlo to. Od momentu, kdy se poprvé dotkli jejího povrchu, to prostě nešlo.

 Tak já vás cítím a je to síla, pomyslela si po chvíli, když vzrušení nepatrně opadlo. A neříkejte, že vy mě ne…

 

 

 Samozřejmě, že to prožíval taky. Opět byl naprosto paralyzován a doslova zajat těmi tak intenzivními pocity, které se ho zmocnily pokaždé, když poprvé došlápl na místa, kam lidská noha zřejmě ještě nikdy nevkročila.

 Připadal si jako po pás zabořený v hustém blátě, které mu nedovolovalo zvednout kolena a odlepit chodidla od země; jako s očima převázanýma šátkem a ušima zacpanýma chomáčky vaty. Jeho smysly podle všeho usoudily, že teď je ten vhodný čas na přestávku, hodily si nohy na stůl, ruce za hlavu a nezapomněly otočit pomyslnou cedulku na „Z PROVOZNÍCH DŮVODŮ DOČASNĚ ZAVŘENO“. Kdyby se teď pokusil promluvit a popsat, co cítí, znělo by to nejspíš podobně, jako by měl v puse zmuchlaný kapesník.

 Ale věděl, že to odezní. Vždycky to bohužel odezní.

 Po chvíli se skutečně v kapitánově mozku začaly postupně, jako stoupající bublinky oxidu uhličitého v sodovce, osvobozovat odpovědi na otázky typu „Kde to jsem?“ a „Jak jsem se sem vlastně dostal?“.

 Pomalu a tak neobratně, jak mu to jen skafandr umožňoval, se otočil po levém boku a zamířil pohledem na Oříška. Ten mu přes skleněné hledí přilbičky odpovídal výrazem, jehož jediným úkolem bylo zamaskovat a omluvit prudké chvění zadních končetin, dozajista způsobené chladem a mikroskopickou trhlinkou v izolační vrstvě oblečku, a v žádném případě ne nějakými hloupými euforickými pocity, na něž mají psi, a tím více zkušení psí cestovatelé, přeci už dávno vypěstovanou imunitu.

 „Slyšíme se, parťáku?“ přerušil kapitán vzájemnou oční hru.

 „HLASITĚ A ČISTĚ,“ problesklo displejem, který byl teď zabudovaný za průhledným štítem Oříškova bledě modrého skafandru, na znamení toho, že spojení vysílačkou funguje spolehlivě.

 „Skvěle, tak jdeme na to? Můžeš to zkusit třeba tímhle směrem a já tu zatím odeberu nějaké vzorky, co říkáš?“

 „FAJN.“

 „Neboj, nepředpokládám, že bychom zrovna tady narazili na nějaké krvelačné nestvůry,“ doplnil žertovně a se sotva patrnou dávkou škodolibosti, již držela na uzdě ještě čerstvá vzpomínka na rozzuřenou zelenou šmouhu. Jestli teda vůbec na něco narazíme, pomyslel si už pro sebe, zatímco jeho pohled klouzal po kamenné pustině.

 Psí průzkumník ale jeho pesimismus nesdílel a po vzoru Střely nadšeně vyrazil určeným směrem – do neznáma.

 Neznámo bylo na objevování ideální. Do neznáma můžete vstoupit odkudkoli a vyrazit kamkoli a máte jistotu, že s každým dalším krokem spatříte něco nového. Že objevíte nějaký jeho další kousek, a když ho prozkoumáte podrobněji, můžete si říct: „Páni, tohle bych tady nečekal.“

 Ale muselo to být v něčem podobné jako tehdy na Zemi; musel cítit stejnou vůni svobody a dobrodružství. To je jisté.

 Zatímco si razil cestu neznámem, naplněným nekonečnem jeho jedinečných střípků, vkrádaly se mu do mysli představy smíchané se vzpomínkami na štěněčí léta.

 Ano, tak to bylo…

 Holá kamenná pláň se mu najednou začala proměňovat před očima. Uháněl vpřed a pod nohama mu vyrůstala dlouhá a hustá stébla trávy. Cítil, jak ho kapky rosy studí na packách, a slyšel, jak k němu odkudsi z dálky doléhá veselý pánův hlas.

 „Kam tak letíš, závodníku? Však ti nic neuteče.“

 Kdyby se teď ohlédl, už by nespatřil vesmírnou loď a kapitána ve skafandru. Uviděl by svého pána, jak zavírá branku od zahrady a pobaveně při tom kroutí hlavou.

 Ale teď nebyl ten správný čas na ohlížení. Cosi ho táhlo dál a vpřed, a byť se louka svažovala do kopce, měl pocit, že vzhůru doslova letí. S každým uraženým metrem porost houstl a postupně uzavíral Oříška do travnaté džungle. Za chvíli už přes vysoká stébla neviděl na horizont a musel jimi proskakovat a celý urousaný za sebou zanechával úzkou sešlapanou cestičku. Ta se klikatila a zatáčela přesně podle toho, jak si usmyslel; tu doleva, tu doprava, každopádně vždycky tam, odkud jeho čumák zachytil tu nejlákavější vůni neznáma. Tady? Je to ono? Vždyť jsem to cítil…přesně odsud…muselo to někam utéct. Tam? No, počkej, věčně prchat nebudeš!

 Takové dobrodružné objevování se zdvořile zdraví se svobodou, tyká možnostem a hraje si s představivostí, ale nezná čas. Nevšímá si ho. Proč taky? Čas jde svým vlastním tempem, odměřovaným na chlup stejně dlouhými kroky, a udává rytmus celému světu; ale já jsem teď ve vlastním světě a chci se tady zastavit a támhle za tím se rozeběhnout. A tak není pohyb o tom, že kdyby se mu přímo před čumák sama nepřipletla široká cesta, vydržel by se loukou prohánět třeba celý den.

 Ejhle, východ! Ještě se oklepat…tak…setřást ze sebe všechny ty litry vody, co jsem nabral cestou. Pak přeskočit tuhle strouhu a s hrdým výrazem horolezce, který právě zdolal osmitisícovku, se uvelebit na vyvýšeném travnatém pruhu uprostřed cesty.

 No, máš to ještě pěkný kus do kopce. Tak honem, přidej!

 Pán se ještě brodil zeleným mořem a tam, kde to šlo a kde mířila alespoň trochu rovně a vzhůru, využíval Oříškem sešlapanou cestičku. Soustředěně kladl nohy jednu po druhé před sebe tak, aby z úzké brázdy nevyšlápl, a vypadalo to, že si tuhle závodní dráhu do vrchu náramně užívá.

 No jen přidej, přidej, pokračoval vesele a nedočkavě v němém povzbuzování, věčně tady sedět nebudu, ty loudale!

 Věčně tady sedět nebudu…

 Stačila myšlenka, které ve své hlavičce dopřál trochu volnosti. Trochu místa a příležitosti pro to, aby se vrtošivě rozlétla a začala ho pobízet.

 Jo, já o ní vím.

 Samozřejmě, o té do lesa.

 Ale –

 Za chvilku je tady, tak na něj čekám.

 Co pořád máš s tou cestou? Co bych tam asi tak –

 Šišky?

 Ale prosimtě, to ti tak budu věřit.

 Říkáš stopy?

 –

 Taky že jo, to uvidíš.

 Třeba hned!

 Nedalo se nic dělat. Ještě věnoval svému pánovi upřímný pohled (však na tebe zase počkám!) a znovu vyrazil tryskem za dobrodružstvím, kterému v předcházejících chvílích lehkovážně ponechal náskok.

 Netrvalo dlouho a pohltil ho stín jehličnanů.

 V lese to bylo jiné. Nemusel se brodit mokrou trávou a prorážet si vlastní cestičku; stačilo sem tam přeskočit kořen nebo se šikovně vyhnout rozbahněnému místu. Ale hlavně se nemohl zbavit pocitu, že ho stezka vede tam, kam chce ona. Proč zrovna tam? Vždyť třeba odtamtud…nebo támhle…podívej, támhle odtud to voní úplně jinak. Skrývá se tam něco neznámého. Copak to nevidíš? Kličkuješ mezi tím, jako by ses tomu naschvál vyhýbala. Nebo se bojíš? To já teda ne, abys věděla!

 V tuhle chvíli neexistovalo jednodušší a přirozenější řešení než zavrtět ocáskem na rozloučenou a prostě a nenápadně odbočit.

 Jakmile opustil cestu, začalo se neznámo měnit v hustou, těžkou peřinu, do níž tak toužil zabořit svůj čumák a objevovat každý její kout. Cítil, že je něčemu na stopě, a nechával se tím vést jako na provázku. Od stromu ke stromu, od šišky k šišce, ale hlavně čím dál hlouběji do lesa.

 A pak šlápl do prázdna.

 Reflexivně zabořil packy do spadaného jehličí v zoufalé snaze zbrzdit pád ze strmé stráně.

 Sjížděl níž.

 Sjížděl rychleji.

 Pak ztratil rovnováhu a sklon svahu ho přetočil přes hlavu do krkolomné pozice, kterou ještě několikrát velmi bolestivě změnil. Chvíle utrpení se zdály být nekonečné, až se nakonec Oříškův pohyb zastavil na úpatí srázu.

 A bylo po všem. Z okolí plného jehličí, smrkových šišek a voňavé kůry zbyl jen holý, studený kámen.

 Ve svém bledě modrém oblečku připomínal Oříšek na dně jakéhosi velkého kráteru poslední osamělou kapičku vody ve vyschlém jezeře.

 

         

 „Tak hotovo, kamaráde,“ zahlásil kapitán do vysílačky, zabudované v přilbě skafandru, zatímco ukládal poslední vzorek do jedné z jeho mnoha kapes. „Uvidíme ještě, co ukáže chemická analýza a elektronový mikroskop, ale nečekám zázraky,“ doplnil po chvíli, přičemž mezi prsty promílal trochu rozdrceného kamene, který předtím nabral do rukavice.

 Skutečně nic nenasvědčovalo tomu, že by na objevené planetce mělo nebo mohlo existovat něco neobvyklého. Kamenná pláň, kam jen dohlédl.

 „Teď tě nikde nevidím. Můžeš se prosím vrátit?“

 Bez odpovědi.

 „Slyšíme se, průzkumníku? Haló?“

 –

 „Nedělej hlouposti. Pravidla jsme si stanovili jasně, ne? Když nebudeš nablízku, máš aspoň zaštěkat. To snad ještě umíš, ne?“ pokáral parťáka lehce škodolibým tónem hlasu.

 –

 „Jednou, když je všechno v pořádku, a dvakrát…“ a dvakrát, kdyby se něco přiho-di-lo, pomyslel si už v duchu a tahle myšlenka vyprovokovala jeho pravou nohu, aby neuvážlivě vykročila kupředu. Špičkou boty ale patrně narazil na jakousi nerovnost a začal se nekontrolovatelně řítit průhledným hledím vstříc povrchu. Kácel se pomalu a téměř elegantně, jako by se propadal do měkké, naklepané peřiny, až nakonec zbrzdil pád pomocí natažených paží.

 Za dobu strávenou ve vesmíru už poznal, že ačkoliv ani běžný pohyb není ve snížené gravitaci úplně jednoduchou záležitostí a vyžaduje nějaký ten cvik a správnou techniku, doslova cirkusovým kouskem je pak koordinace pohybů při vstávání ze země, tedy z pozice, do níž se na povrchu takové planetky za žádnou cenu nechcete dostat.

 „Jsi v pohodě, parťáku?!“ vyrazil ze sebe, zatímco se pokoušel dostat na kolena a odtud na chodidla. Odstrčil se od země, ale zřejmě ne dost silně, takže se po chvíli znovu ocitl v natažené poloze, s dlaněmi zapřenými o nepravidelný podklad. „No tak.“ Druhý a třetí pokus dopadly podobně. Nechtěl se zase odrazit příliš velkou silou, aby po napřímení neskončil pro změnu na zádech, odkud by mohla být cesta nahoru ještě namáhavější.

 Když se konečně postavil a zdálo se, že dokázal přesvědčit rovnováhu, aby ho tak rychle neopouštěla, jeho pohled zamířil směrem, kterým po přistání poslal Oříška na průzkum. V hlavě mu vířilo několik domněnek, které jako by spolu hrály na honěnou, a zrovna když si myslel, že jednu popadl, vytrhla se mu, prosmýkla nebo změnila skupenství a protekla mu přímo mezi prsty. Bylo to tudy, ne? Tam, jak trčí ten kamenný výstupek. Počkat, loď máme támhle, tak by to mělo být spíš…tudy. Určitě, předtím to musel být jiný kámen. Tamten. Nebo támhleten?

 Nakonec zvolil směr, kterým ho vedla hned ta první domněnka, neboť té věřil ze všech nejvíc, byť důvody takové důvěry by teď dokázal jen těžko vyjmenovat nebo sepsat na papír. Musel najít svého nejbližšího přítele; nestačilo se jen loudat neznámem, zkoumat a objevovat. Naopak, veškeré okolní neznámo bylo nutné odfiltrovat a zatlačit do pozadí, aby vyniklo to, co hledá. Nemohl si dovolit nechat své oči oslnit jasem jeho blyštivých střípků ani své nohy přikovat k zemi příjemným mrazením.

 Kamkoliv vykročil, všude viděl jen šedou, nudnou, holou a veskrze obyčejnou kamennou pláň; poušť, která kdesi ukrývala jedinou osamělou kapičku vody.

 

 

 Předpokládám, že ona musela celou dobu cítit jakési zvláštní šimrání. Jistě, vycházelo ze dvou míst; ze dvou bodů na povrchu, které dokázala naprosto přesně lokalizovat, podobně jako člověk rozlišuje mezi tím, dotýkáte-li se jeho malíčku levé ruky, palce u nohy nebo špičky nosu.

 Z obou těchto bodů se do všech stran rozlévalo cosi, co vnímala jako velmi příjemné a pulzující teplo. Plazilo se po jejím povrchu, zavrtávalo se do děr a prohlubní, stoupalo po kamenných výčnělcích a zase se stahovalo do ústraní, odkud potom vyvřelo v další hřejivé vlně.

 Ale počkat – jeden teď nějak slábne…a chladne. Jako by pomalu zamrzal na místě…jasně, ten patří tomu čtyřnohému mrňousovi. Co se to děje? Ještě před chvílí lítal sem tam a nikde nepostál. Snad se bál, že mu něco uteče. Nebo sám před něčím utíkal? A teď se asi schovává. Ale co to teplo? Vždyť ten druhý, ten, co patří tomu většímu, podívej, jak sálá!

 Pak si všimla další zajímavé věci; možná ještě mnohem více fascinující. Vnímala, i když už ne tak jasně a zřetelně, že mezi jednotlivými body existuje nějaké propojení. No ano, jako by byly navzájem přivázány skutečným provázkem. Lehounce, ale opravdu jen lehounce světélkuje. Hele, teď se pozvolna napíná, jak se ten veliký od mrňouse vzdaluje. A teď se zase uvolňuje; přesně tak, správně, musíš k němu blíž. To je ono, ale…ne…zpátky…to jdeš docela jinam.

 Celá ta záležitost se jí přestávala líbit. Do myšlenek se jí pokoutně vkrádal tentýž neodbytný pocit, se kterým se setkala už při přistávání neznámého stroje, a cítila, jak postupně vyhání všechny jistoty a svolává na jejich uvolněná místa nepříjemné předtuchy nebezpečí.

 Ne, nebála se o sebe. Ale ti dva…nejspíš o sobě vůbec nevědí. Vždyť ten větší jde tam, když má jít sem, motá se dokola a chaoticky protíná místa, kde už několikrát byl. Musí si přeci pospíšit! Copak to necítíš? Zase se napíná…

 Zase se napíná, a já nemůžu nic udělat!

 –

 Nemůžu? Přistihla se, že odpovídá sama sobě.

 A co když…

 Jednou už to přeci vyšlo, ne? Tenkrát před přistáním…

 Hej ty, už ani krok! Musíš se hned obrátit, slyšíš!

 Jak zněla ta dohoda? Pouhá souhra událostí, nic víc. Vesmír nemůžeš uplatit.

 Ale on se musí obrátit! Jinak –

 Já vím, já vím!

 Tak něco dělej!

 Vyštěkla na sebe možná až příliš přísně. Ale momentálně se v ní pralo několik pocitů. Obavy. Strach. Soucit. Začínala zmatkovat, což se jí teď vůbec nehodilo. Potřebovala se především uklidnit.

 Dobře.

 –

 Stačila chvilka soustředění a do všech koutů vesmíru se rozletěla další tichá, nesobecká a o poznání naléhavější prosba.

 –

 Tak co?

 Nevím. Odpovídala si upřímně.

 Vždyť jde pořád špatně?

 Jo, vidím! Třeba…třeba to nějakou dobu trvá…

 Jen aby to netrvalo moc dlouhou dobu, vždyť se pořád napíná! A podívej, teď z něj dokonce vylétly malé jiskérky! Myslíš, že vydrží?

 Jak, vydrží?

 No, může se taky přetrhnout, ne?

 Tak samozřejmě, že se může přetrhnout. Jako každý provázek.

 A kdy?

 Těžko říct?

 A co pak?

 Kdy pak?

 No, až se přetrhne. Vždyť podívej, co s ním dělá každý další krůček. Zase jiskry!

 Tak stůj, povídám! Otoč se a vrať se zpátky!

 Myslím, že to nezabralo.

 Ne? Tak znova. Já se na ně nevykašlu!

 Co to děláš?

 Neruš, zvládnu to sama.

 Jak sama? To ho jako chceš ovládat na dálku? Vždyť je to nesmysl!

 Neruš!

 Ale –

 Neruš, povídám!

 –

 Přestala vnímat sebe.

 Ve vesmíru, který se všude kolem ní teď rozprostíral, existoval najednou jen jeden pulzující a jeden pohasínající bod. Všechno ostatní by bylo přebytečné, matoucí a rušivé. Hlavně myšlenky na sebe.

 Přestala vnímat i světélkující spojení mezi nimi. Nechtěla být svědkem toho, až se definitivně přeruší. Jen černé plátno a na něm dva body.

 A pak naplnila okolní prostor veškerým svým strachem a soucitem, ztělesněnými do odhodlání pomoci těm dvěma.

 V celém nekonečném vesmíru neexistoval v ten okamžik jiný problém, který by vyžadoval řešení. A pokud ano, byla přesvědčená, že žádný z nich nevyžadoval řešení tak naléhavě.

 Jednoduché řešení. Správný směr. Jen ho dopravit do té správné mysli. Do mysli toho nejvíce zoufalého stvoření v celém vesmíru, který teď obsahoval pouze jeden pulzující a jeden pohasínající bod.

 

***

 

 „Neboj, už je dobře,“ zašeptal.

 Nikdy předtím mu Oříškova srst nepřišla tak hebká, tak příjemná na dotek. Hladil ho po hlavičce, zatímco dával pozor, aby jeho tělíčko zůstalo zachumlané do deky, a mezitím si pro sebe přeříkával, že není kam spěchat a že z nejhoršího už jsou venku. Ještě párkrát pohladit…tak, na chvilku zakrýt očičko, a když dlaň přejede až na ouško, můžeš se podívat, kde to jsme.

 Začalo to lehounkým chvěním víčka, které jako by postupně sbíralo sílu a odvahu, až se po několika desítkách vteřin konečně odhodlalo pomalu a bázlivě odhalovat pravé oko. To zase potřebovalo nějaký čas na to, aby našlo společnou řeč s mozkem a dokázalo od něj vyprosit odpovědi na všechny podstatné otázky. Až pak dostalo povolení i to levé. A hned potom i ocásek, jehož radostné vrtění bylo možné rozeznat pod záhyby přikrývky.

 „Vítej zpátky na palubě, parťáku,“ prohlásil kapitán vesele a pohledem zamířil na oba jejich skafandry, narychlo pohozené na sedadlech v přední části lodi.

 Psí kamarád několikrát zamrkal svýma korálkovýma očima a kromě ještě zběsilejších vrtivých pohybů se najednou zpod deky snažilo vymanit také jasné modré světlo.

 „Tak copak máš na srdci?“ otázal se starostlivě a poodhrnul přikrývku, čímž odhalil displej pověšený na Oříškově krku.

 „NĚCO TAM BYLO,“ zazářila zpráva v zástupu písmen.

 „A co? Viděl jsi to?“

 „NEVÍM…NE. ALE HONIL JSEM SE ZA TÍM JAKO BLÁZEN.“

 „To odpovídá,“ odvětil kapitán suše, i když v jeho přísném výrazu byste nalezli jistou dávku uznání, ne úplně dobře zamaskovaného za dobíravý, až káravý tón hlasu. Nastalá chvilka ticha a několik vzájemně vyměněných pohledů ale odvedly svou práci na výbornou a přísnost ve tváři zanedlouho vystřídal postupně se rozšiřující úsměv.

 „Bůhví, co se ti zdálo, ty dobrodruhu.“

 „NO DOVOL!“ vyštěkla na něj modrá písmena poněkud dotčeně.

 „Tak si to tolik neber,“ napravil celou situaci bleskově a podrbal kamaráda za uchem. „Sám si nejsem ničím jistý. Vzorky asi nepřinesou žádnou senzaci. Ale jsou tu jiné záhady, spousta otázek…“ najednou se zarazil, „myslel jsem, že už tě nikdy nenajdu.“

 „MUSEL JSEM NĚKAM SPADNOUT,“ omlouvaly Oříška modré znaky, pro jistotu doplněné jeho provinilým pohledem, který se ve skutečnosti příliš nelišil od jiného vypilovaného výrazu naprosté nevinnosti. „POTOM UŽ MÁM V HLAVĚ TMU.“

 „Byl jsi nějakou dobu v bezvědomí. Našel jsem tě ve velkém kráteru asi kilometr odsud.“

 Pod dekou se opět cosi zavrtělo.

 „Nereagoval jsi na vysílačku…“

 Neposedný ocásek se prozradil zase.

 A ještě jednou, načež následoval dialog, odehrávající se pouze v kulisách vzájemně naprosto známých pohledů, beze slov a azurových písmen. Z jedné strany přilétaly prosby typu „A kdy se tam půjdeme zase podívat?“ nebo ujišťování, že „už jsem zdravý jako rybička“ a postupně se odrážely od překvapeného „Blázníš?“ a rezolutního „to tě nesmí ani napadnout“.

 „Ty si teď musíš hlavně odpočinout,“ uzavřel kapitán smířlivě a na znamení, že tím celá diskuze končí, zase svého přítele přikryl až po uši a vydal se k sedadlům vepředu, bedlivě, ale nenápadně pozorován jedním pootevřeným očkem.

 Přehodil svůj skafandr na druhé sedadlo a posadil se na uvolněné místo. Potřeboval si spoustu věcí ujasnit. Potřeboval si v hlavě nějak uspořádat to, co mu vyprávěl Oříšek. Potřeboval si nějak vysvětlit to, co zažil sám. Musel přeci přijít na kloub tomu…zázraku.

 Jistě, jak jinak tomu mám říkat?

 Bylo to jako nějaký zásah shůry nebo odkud. Pomoc ve chvílích naprostého zoufalství. Pomoc v posledním možném okamžiku. Najednou jsem věděl. Kdybych se tenkrát neotočil…kdybych pokračoval…najednou jsem věděl…kudy jít. Naprosto jistě. Už jsem ho taky nikdy nemusel vidět…

 Hlava mu těžkla dalšími a dalšími myšlenkami, které se navzájem mísily, překrývaly a schovávaly jedna za druhou.

 „Jako by…v celém vesmíru neexistoval jiný problém, který…který by vyžadoval řešení…tak naléhavě,“ přemítal nahlas a cítil, že se mu nejspíš podařilo polapit další myšlenku.

 Téměř nevědomky sáhl po poznámkovém bloku na palubní desce a nalistoval na první prázdnou stránku.

 Tentokrát se nejednalo o běžné hlášení jako každý jiný den. Kdyby se měl řídit jenom fakty a měl suše popsat to, co s Oříškem objevili, nebo spíš neobjevili, zůstal by list z velké části bílý. Žádné hmatatelné a vědecky hodnotné výsledky. Jen nevysvětlitelná příhoda se šťastným koncem a otazníky. Spousta otazníků. Otazníky ho vždycky provokovaly.

 „No jistě! Mohla by být…živá…“ vyhrkl najednou a pak dokončil myšlenku šeptem: „Co nám brání nadělit jí do vínku špetku…zvídavosti?“

 Uchopil pero, založené za přední deskou notesu.

 „A hromadu soucitu.“

 Ano, takhle nějak se to mohlo stát.

 Ne, přesvědčoval se v duchu, takhle nějak to určitě bylo. Všechno by to najednou dávalo smysl…

 Teď už věděl, že odsud neodletí, dokud ten zázrak nesepíše. Nejdřív ještě věnoval krátký pohled Oříškovi, který nejspíš předstíral, že spí, ale pak už se v sešitě objevila první slova příběhu o zvídavosti a o soucitu.

 

 Den 418.

 Jak začít?

 S planetami je to tak, že…