Zase ten neurčitý šum lidských hlasů.

 Jeho intenzita a snad také něco, čemu můžeme říkat odstín nebo zabarvení, to všechno se samozřejmě liší případ od případu. Záleží na počtu diváků, ano, i na velikosti nebo vnitřní dispozici sálu, ale jeho podstata je vždy stejná a naprosto charakteristická.

 První úder gongu.

 Neurčitý šum lidských hlasů zahanbeně poklesne, avšak po chvíli už se vrací na původní úroveň. Občas se odkudsi vynoří smích, ale jen na chvíli, než ho hučící živel stáhne zpátky pod hladinu. Tenhle živý organismus se krmí čilým povídáním a roste s tím, jak stravuje další a další ruchy. Roste až do chvíle, než přijde –

 Druhý úder gongu. A hned za ním třetí, aby každý poznal, že patří k sobě; ne jako ten první, osamělý, téměř bezvýznamný, takový, který člověka akorát vyruší z hovoru.

 Neurčitý šum lidských hlasů nato znovu poklesne, ba téměř utichne, a pár okamžiků trvá, než se kdosi první osmělí, druhý se přidá a třetí odpoví, čímž je hučivé těleso opět přivedeno k životu, i když jaksi bázlivějšímu. Jako by čekalo na –

 Čtvrtý úder gongu. A hned za ním pátý a šestý, stejně jako třetí za druhým, aby každý poznal, že tři jsou víc než dva, které sice nejsou tak osamělé a bezvýznamné jako ten první, ale zase jsou všem akorát pro smích, jak se předhánějí, nebo naopak, jak si dávají přednost, jak bojují o to, který z nich bude první a který z nich bude mít poslední slovo. Málo platné; třetí z této trojice má navrch. Třetí nespravedlivě rozhodne spor těch dvou, zatímco ti se perou, a ujme se posledního slova.

 Neurčitý šum lidských hlasů zcela utichne. Jen naivní povaha by si ale mohla myslet, že už by se znovu neprobudil do čilého švitoření, a jelikož v osobě divadelního technika převládala povaha praktická až rutinérská, opona se bez většího odkladu otevírá.

 

 Polovičatý potlesk.

 Jako by ani nevěděli, komu a jestli vůbec mají tleskat. Hercům, kteří ještě nic nepředvedli? Oponáři, jenž ukončil jejich čekání, a ušetřil je tak čím dál povrchnějších konverzací? Snad přeci jen hercům, že hru nacvičili? Nebo režisérovi za to, že se kusu ujal a uchopil ho tak originálním a zajímavým způsobem? Však se teprve uvidí, jak ho uchopil! A teprve se ukáže, jestli si herci za svůj výkon zaslouží potlesk, natož peníze.

 Ale ten vlevo tleská a docela s vervou. Ta vpravo taky, ale o dost chladněji, a ještě se rozhlíží, jestli ji při tom někdo nevidí.

 Tak dobře, ať máte pokoj. Už mě nejmíň tři viděli, že netleskám, a ty výrazy jsou k nesnesení.

 

 Ale zpět ke světu vystavěnému na prknech.

 Zatím je skromný. Co existuje?

 Vprostřed jeviště starý stůl – zažil určitě už bezpočet repríz, během kterých sloužil světovým státníkům i vesnickým balíkům, postavám skutečným i fiktivním, a kromě tvrdých ran pěstí od špinavých opilců a ještě špinavějších náměstků či tajemníků nejrůznějších režimů pamatuje jistě i řadu nepříliš věrně ztvárněných milostných aférek v rámci hořko-sladko-kyselých komedií určených ženám středního věku.

 Pak už jen dvě židle – jedna jako druhá, až to člověka nutí k zamyšlení, která z nich se po té druhé opičí. A přitom obě budou dozajista házet nevinné obličeje a tvářit se, že každá má svůj styl a že jejich podoba je jenom dílem pěkně škodolibé náhody.

 Toť z rekvizit vše.

 Ano, zažil jsem už několik představení, v nichž si soubor dokázal poradit zcela bez rekvizit a bez kulis, dokonce i jeden herec sám to zvládl, a mohl tak možná o to lépe představit obecenstvu holý příběh bez pomůcek a bez příkras a nabídnout mu myšlenku na stříbrném podnose; ničím nezakrytou, aby ji nakonec každý divák stejně uchopil po svém. Takový umělec musí být ale vybaven neobyčejným charismatem, vytříbenou technikou, a navíc darem přirozenosti, díky němuž ani ta nejbanálnější a nejvšednější věta nevyzní trapně a zbytečně.

 Protagonisté sedící na dvou zmíněných židlích v žádném případě takovými kvalitami neoplývají. To muselo být všem v hledišti jasné už po první pronesené replice; těm bystřejším po prvním neúspěšném pokusu o pohyb a mně po prvním pohledu na ně, kdy přes strnulé držení těla nedokázali zakrýt nervozitu – jako nezkušení školáčci.

 

 Zaměřme se na příběh.

 Řeší se krádež motocyklu. Jedna z postav představuje policejního vyšetřovatele, soudě podle zelené četnické čepice, která je jedinou součástí jeho kostýmu a která podle veškerých indicií, ať už obsahu či jazykové formy jednotlivých replik, nekoresponduje s dobou, v níž se děj odehrává. Druhou figuru lze pak přinejlepším označit za karikaturu motorkáře, jenž přišel nahlásit odcizení svého stroje.

 Probíhá vyšetřování – festival nezáživného plkání doplněný prvoplánovými vtipy na policisty i motorkáře a neustále přerušovaný nevkusnými hudebními a tanečními vystoupeními v podání mnoha dalších herců, kteří se na scéně naprosto nemotivovaně objevují a stejně nemotivovaně (podle vlažného ohlasu publika někteří také demotivovaně) ji opět opouštějí.

 Beztvará šaráda bez nápadu. Slátanina bez myšlenky.

 

 Ztrácím zájem sledovat dění na jevišti.

 Přínosnější je pozorovat reakce diváků.

 Ten vlevo tleská všemu, ale nesměje se vtipům o policistech.

 Té vpravo se daří držet dekórum a nezapomene odměnit potleskem a laskavým úsměvem veškerou snahu o pobavení obecenstva, ať je jakkoliv krkolomná.

 První řada vůbec je ve svém projevu výrazně aktivnější než zbytek sálu. Za rozbor by možná stálo zjistit, kolik z nich prožívá upřímnou radost a potleskem skutečně zhodnocuje práci herců a kolik z nich v duchu odpočítává minuty do konce představení, když je z tohoto rozjímání vytrhne potlesk jednoho ze sousedů, který ze slušnosti zkopírují.

 Zase ty pohledy. Co pořád máte? Však já sám nejlíp posoudím, jestli…bodejte si jinam, ano? Hele, tamten taky netleská…párkrát plácnul dlaněmi o sebe a dost…tak dejte pokoj, povídám. Ženský bláznivý, starejte se o vlastní polovičky, na ně házejte ty vaše pohledy. A co ty do mě strkáš, drahá? Aha, tak dobře.

 

 Konečně finálovka.

 Všichni na jevišti se tváří šťastně a ve finálové písni s tuctovým refrénem se divák konečně dozvídá, že motocykl si z kůlny vypůjčila jakási Tereza, která je do motorek i motorkáře Petra tajně zamilovaná. Přitom o ní nebyla ve hře předtím ani zmínka.

 Ale zpívá hezky. A tančí s takovým zápalem, až se její sukně před očima mění v divokou červenou šmouhu, a je div, že jí kopretina, kterou má vpletenou do vlasů, nevypadne na zem.

 Opona padá a následuje dlouhá děkovačka. Ta vpravo už neudržela dekórum a nadšeně tleská a zdá se, že ji snad ukápla i nějaká ta slza dojetí.

 Jsem zmatený. Tleskám taky. Do oka mi asi vletělo nějaké smítko.

 

 Teplý letní večer.

 Začíná se šeřit. Všichni tři jdeme domů a držíme se za ruce. Já vlevo, manželka vpravo a Terezka uprostřed. Rozjařená máchá rukama, občas si poskočí a brouká si nejchytlavější úryvky z finálovky.

 Vítr si pohrává s její červenou sukýnkou a zkouší si pro sebe odfouknout kopretinu zapletenou v jejích vlasech.