„A já už u svého mikrofonu vítám soudružku Petru Voříškovou, nejvýkonnější dojnici za uplynulý rok. Čím si vysvětlujete Váš úspěch? Konkurence byla přeci jen velmi vysoká.“

 „Ano, konkurence. Jistě.“

 - trapná chvíle trapného ticha -

 „Ale ocenění jste získala právě vy. Čím to? Odhalte divákům Vaše tajemství.“

 „Nejspíš proto, že jsem tady v družstvu na dojení jediná.“

 „Jak to?“

 „Máme tu jen jednu kravku, Zdenku, a na tu stačím sama. Ostatní chcípli při sesuvu půdy v Lisabonu na světové výstavě dobytka.“

 „Kdo? Krávy, nebo kolegové?“

 - výraz Petřiných oříškových očí a měkké „i“ v přísudku předchozí věty hovořily jasně, a tak čtenář určitě poznal, že při katastrofě zemřeli pracovníci jednotného zemědělského družstva i vystavovaní živočichové -

 „Víte, že jste mě na začátku nazval nejvýkonnější dojnou krávou v uplynulém roce?“

 „Promiňte. Omlouvám se, soudružko.“

 „Říkejte mi Petro.“

 - v ten moment si kameraman vzpomněl na bezesné noci strávené se zvukařem Jožkou a klapkou Dalimilem hraním Černého Petra ve stísněných prostorách jednoho z kamrlíků barrandovských filmových ateliérů, tzv. svačinové místnosti, za účelem zkrácení dlouhé chvíle při čekání na to, až přivolaný všeuměl, kutil a opravář rekvizit pan Brousek zafixuje vysoký podpatek zpět na princeznin střevíček během natáčení klasické kulisové pohádky se zpěvy a tanci nazvané „O princezně, která snídala vtipnou kaši“, s podtitulem „…i obědvala a večeřela“, režiséra Dubského, která dnes již patří do zlatého fondu československé kinematografie a v níž v roli zámecké kuchařky exceluje Jana Hlaváčová -

 „Zpátky ale k vašemu úspěchu; víte, měl jsem na mysli konkurenci celorepublikovou. A tam jste s plněním plánu na 213 % neměla jak se říká vůbec konkurenci.“

 „To je ale zásluha spíš naší Zdenky, já nadojím tolik, kolik toho má ve vemeni.“

 „My jsme ale hlupáci!“

 - celý štáb se prudce rozeběhl, následován cupitáním televizní techniky -

 „Soudružko Zdenko! Věnovala byste našim divákům pár slov? Jen na pár minut!“