Kostlivci ve skříni
pohřbeni zamrtva
jakživi nemůžou
dostat se ven.

Snaží se hodit šestku a nasadit.

Dýchají částečky
kloubů rozemletých,
rozpadlých nárazy
do masivu –
tvrdého,
zamčeného,
nalakovaného
a natřeného na nenápadno.

Mezitím nám ostatním,
zvenčí přimáčknutým ke dřevu,
co spolkli jsme klíč,
začíná pomalu umdlévat rameno.

A nebožáci ve všech skříních světa,
odsouzeni nadoživotí,
(nebo spíš do odvolání?)
by si přitom tak rádi
s tebou
zahráli to člobrdo.