Učebnice přírodopisu pro gymnázia hovoří o trollech jako o velkých, obludných stvořeních, která se proměňují v kámen, jsou-li vystavena slunečnímu svitu. Proto žijí výhradně v horských jeskyních a ven vycházejí pouze pod rouškou noci.

 Výjimku tvoří případy tak zvaných městských trollů. Ti jsou z důvodu vyhoštění svými manželkami nuceni přebývat pod mosty a živit se dobytkem nalezeným v okolí, popřípadě lidmi bránícími dobytek.

 Úkolu likvidace nepohodlných trollů se za odměnu ujímají námezdní lovci.

 

***

 

 „Necvrnknul by sis kuličky?“

 Přeběhl mu mráz po zádech a jeho nohy začaly od chodidel tuhnout a dřevěnět. Byl odhalen. Chycen při činu. Tedy lépe řečeno před činem.

 Hned nato se malé pěstičky zabijáckého instinktu zabořily do měkké mozkové tkáně v naivní víře opustit hlavu tohohle packala a neumětela.

 Ku…kuličky?“ vysoukal ze sebe ztěžka ten nejneohroženější a nejrafinovanější nájemný vrah ze širokého okolí. Výrazné polknutí a záplavy potu na zděšené tváři ale prozrazovaly, že rozměry tohoto okolí se pohybují v řádu mikropalců, což je tak akorát dost na obalení jednoho lidského ega.

 Kudla byl přesvědčený, že takovou větu pronesenou ústy ohavného trolla lze chápat pouze jedním způsobem – a to jako velmi brutální dvojsmysl. Vždyť měl před sebou několikasetkilového obra. Kdepak, měl ho odkráglovat pěkně zezadu a byl by klid. Jenže kdo mohl tušit, že ta zrůda uslyší jeho bezchybně neslyšné plížení?

 Že pohyb, jakým se náš zabiják prezentoval, nemůžeme označit za neslyšný, natož za plížení v samé podstatě, prozrazoval fakt, že si právě v tuto chvíli jedno lidské ego natřásalo polštářek z tenkého, elastického okolí.

 „No. Kuličky,“ zaduněl hluboký hlas znovu a každá slabika zněla tíhou urostlého smrku skáceného na zem.

 Pak se ale v mohutné, šlachovité paži objevil kožený pytlíček. Snad na důkaz, že v něm nejsou uloženy žádné lidské oči či jiné části těla, jím troll zatřepal. Ozval se cinkavý zvuk. Ten nádherný cinkavý zvuk, který zná snad každé malé dítě.

 Usmál se řekli bychom…ano, dětsky…a roztočil se na obrovské patě jako větrný vír, jenž kácí a láme vše, co mu přijde do cesty.

 Kudla byl na vážkách. Na jednom rameni ležel váček se skleněnkami, na druhém měšec plný zlaťáků. Z jedné misky na druhou pak zběsile hopsalo svědomí. Nejprve skočilo šipku do zlaťáků a plavalo v nich hezky naznak a nezávisle si u toho pískalo. Pak se vyšplhalo na vahadlo, které překonalo jako provazochodec s rukama rozpaženýma, nasadilo si plaveckou čepici a předvedlo trojité salto s čistým dopadem na skleněnkovou hladinu.

 Věděl o tom, že je jeho svědomí veselá kopa, ale myšlenka, se kterou přišlo nyní, ho nejen rozesmála, ale i překvapila. Popravdě řečeno, litoval, že tak geniální plán nevymyslel sám.

 Svědomí zdvihlo měšec s penězi a chvilku s ním žonglovalo. Ale divák chtěl pokračování. Vyšší umění. A dočkal se, neboť se právě jalo žonglovat s oběma váčky zároveň.

 „Žonglovat s oběma zároveň…“ zamumlal si pro sebe, přičemž děkoval svědomí za tak báječný nápad a současně naklepával egu prachovou peřinu.

 „Co je…žounglo…žonglo…vat?“

 „No, artistické číslo.“

 Troll si nechápavě podrbal temeno hlavy, z něhož vyrůstaly v řídkých praméncích světlé vlasy připomínající vrbové lístky. Jeden z nich uchopil do svých tlustých prstů a soustředěně jej mnul, jako by se v něm snad skrývaly odpovědi na otázky, které mu teď tak zamotaly mysl.

 „Artistické číslo. Umění, co vyžaduje perfektní souhru oka, ruky a mozku,“ doplnil. „Třeba jako vrhání nožů.“

 Tahle chvíle zřejmě nebyla stvořena pro to, aby ji prováhal. Aby té nestvůře věnoval několik drahocenných vteřin, během nichž by si mohla spočítat, nebo alespoň tipnout, že dva a dva jsou čtyři. Nemluvě o tom, že způsob, jakým se jeho prsty kradly k opasku, byl asi tak stejně nenápadný jako krvavé stopy ve sněhu.

 Mírně se rozkročil a vytasil dýku.

 Byl jen on a cíl. Cíl naprosto nehybný a obrovský jako vrata od stodoly.

 Zhluboka se prodýchal ve snaze zmírnit srdeční frekvenci.

 Byl jen on a vrata od stodoly.

 Jen on a vrata se smutnýma dětskýma očima.

 Dýka.

 Vrata.

 Oči.

 Rána.

 Tma.

 

***

 

 Námezdný vrah se krčil za jedním z balvanů a sledoval, co se děje pod kamenným mostem. Do nosu ho šimrala vábivá vůně opékaného masa a musel přiznat, že se mu na chvíli snad i začaly sbíhat sliny. Ty se ale zase hezky rychle rozeběhly při představě, že onou pečínkou může být…no, ten, pro kterého sem byl vyslán. Určitě ho ta příšera chytila a teď z něj pomalu ukusuje jako ze zásob ve spíži.

 Ale třeba se mu podařilo nějak uniknout, pomyslel si, načež tuhle myšlenku zmuchlal do úhledné kuličky a odcvrnknul do zapomnění. Ten tak.

 Ať se to seběhlo jakkoliv, příkaz zněl jasně – měšec zlatých za trollí hlavu a druhý za Kudlovu. S takovými nemehly už kápo ztratil trpělivost. A věřte, že poukázkou na hrdlo v oprátce končívaly kolikrát i mnohem malichernější prohřešky a důvody.

 Pak se konečně dočkal.

 Obluda se odvrátila od ohně a téměř bezstarostně, ba neopatrně nastavila svou mohutnou šíji směrem k vrahovu úkrytu. Instinkt zabijáka popíjel se svědomím koňak, což představovalo ideální konstelaci pro to, aby uchopil nůž a vyplížil se zpoza kamene.

 Stačí tak málo. Jen se neprozradit.

 Zůstat potichu.

 V tomhle prázdnu ho vyrušilo zaklepání na rameno. Prudce se otočil.

 Přímo před ním se z večerního šera vynořil bývalý lovec trollů a v jeho tváři se smálo malé dítě. Zatřásl měšcem.

 „Necvrnknul by sis kuličky?“